Vždyť kdo by tahal kameny z jámy, aneb kráska skrytá v krvi
Motto:
Protože lituji srdce, která shořela,
nebo vychladla dřív, než se probila k poznání.
Věnováno všem, kteří chtějí, ale nemůžou
1. Kosa kosí
Kdo přemůže děti, když se rozhodnou, že vás zabijou?
Ten muž měřil skoro dva metry, ale měl prázdné ruce a byl sám. Proti němu deset dětí s holemi, blížily se ze všech stran. Rychle na strom, dokud v těle zbylo trochu síly. Co dál? Musel proběhnout kolem asi desetiletého kluka s holí pobitou hřebíky. Vyběhl. Ucítil tupou bolest v noze a dral se nahoru. Srdce mu tlouklo až v krku. Kluk s holí pobitou hřebíky se rozhodl vylézt za ním.
Kdo přemůže děti, když se rozhodnou, že vás zabijou? Ten muž měřil skoro dva metry, ale měl prázdné ruce a byl sám. Proti němu deset dětí s holemi, blížily se ze všech stran. Rychle na strom, dokud v těle zbylo trochu síly. Co dál? Musel proběhnout kolem asi desetiletého kluka s holí pobitou hřebíky. Vyběhl.
Ucítil tupou bolest v noze a dral se nahoru. Srdce mu tlouklo až v krku. Kluk s holí pobitou hřebíky se rozhodl vylézt za ním. Mužovy šance byly ztracené. Z nohy mu valila krev, kapala dolů dětem přímo do rozzářených tváří.
„V kůlně je kosa, skoč pro ni!“, křikl Tonda na bledého Jardu, který stál opodál spolu s Janou, jedinou holkou, co tu byla.
„Půjdu s Tebou“, nabídla se bledému Jardovi.
Když otevírali dveře kůlny, Jana pohlédla k osamělému stromu a připadala si jako ve snu. Pod stromem poskakovali kluci, vůdce Tonda a ještě větší Dominik s podivně zkroucenou rukou a další kluci, všichni jak hladové vrány. A Leoš, ten nejmenší, měl holou prdýlku, protože
Když otevírali dveře kůlny, Jana pohlédla k osamělému stromu a připadala si jako ve snu. Pod stromem poskakovali kluci, vůdce Tonda a ještě větší Dominik s podivně zkroucenou rukou a další kluci, všichni jak hladové vrány. A Leoš, ten nejmenší, měl holou prdýlku, protože neměl nikoho, kdo by mu spíchl kalhoty.
„Chudáček“, pomyslela si Jana.
„Budeme muset jít,“ řekl Jarda s kosou, která se leskla jak zrcadlo.
Nespěchali.
„Kde trčíte“, šklebil se Tonda. I když se zlobí, vypadá andělsky, pomyslila si Jana a sledovala ho, jak se chopil kosy a jak jí máchá svalnatými pažemi. Jenže muž byl příliš vysoko.
Tonda dal kosu Leošovi.
„Já?“, žasl Leoš s holou prdýlkou a oči mu zářily.
Všichni se podivili, ale to už bral Tonda Leoše za pas a zdvihl ho vzhůru. Větvičky padaly dolů do ušlapané trávy. Muž uhýbal nohama, řval… A Leoš vřískal. Zběsilý a neúnavný, zabraný do nejlepší hry svého života.
Konečně – noha od kotníku žuchla do ušlapané trávy. Přiskočil pihovatý kluk s kýblem s chytal krev. Vlasy měl krvavé, ale jemu to nevadilo. Vždyť krev boháčů je cenná, potírají se jí novorozeňata, aby dobře rostla. A pije se na zdraví. A maso boháčů se jí, abychom byli silní a střeva boháčů se házejí na pole, aby se urodilo. A toho všeho teď bude dost pro všechny, i pro ty nejmenší.
Muž, spíše chlapec, když jste ho uviděli zblízka, zesinal. Ucítil další ránu v koleni. Ztrácel vědomí. Jeho dvoumetrové tělo žuchlo do ušlapané trávy. To bylo radosti!
A už vlekli muže, spíše chlapce ke špalku vedle ohniště. „We are the champions“, zpívali.
Leoš nesl nohu zbožně jako relikvii.
2. U ohně
Oheň praskal a v jeho rudé záři vypadaly i dětské oči hrozivě. Ozývaly se jen monotónní údery sekerou. Při porcování bylo zakázáno mluviti šeptat. Bledý Jarda obřadně přiložil velkým polenem. Jiskry vylétly
k nebi a ztratily se. Plameny se zdvihaly a klesaly a Janě přišly netečné. Pohlédla na Tondu. Mračil se a šťoural v uchu. Uši měl hezké a oči jakbysmet, svalnaté paže se mu leskly potem… Porcování nebralo konce. Teď mělo přijít to nejdůležitější: oddělit hlavu od trupu. Tonda vstal,
vzal sekeru Dominikovi a odstrčil ho. Chlapci přistoupili blíže. Tonda kývl na Janu, jestli to chce udělat sama. Nechtěla.
Zazněla rána a bylo to. Tonda zvedl mužovu hlavu do výše a přenesl ji nad oheň, aby do něho ukápla krev. To přinese štěstí – trochu krve boháčů je třeba obětovat ohni, aby nás poslouchal.
Hlava měla dosud otevřené oči a putovala dětskýma rukama k Janě. Když k ní dorazila, Jana si klekla a chytila ji za chladnou spodní čelist.
„Zde je hlava boháče a ty, Jano, protože jsi nás k němu dovedla, máš nárok na tuto kořist. Ať ti přinese štěstí.“
V tu chvíli všichni zajásali. „We are the champions“, zakřičel jeden capart a další se k němu přidali. Bledý Jarda pozvedl housle a uhodil do strun, odkudsi ze tmy se ozvala flétna a kdosi začal tlouct klackem o kýbl. Hudba se nesla nočním lesem a dětem v záři ohně tekla krev po bradách.
Jana si odechla, v posvátnou chvíli nic nepokazila. Položila hlavu před sebe, tváří vzhůru, aby si ji lépe prohlédla. Ten muž – spíše chlapec – si jí vůbec nevšímal.
Až teď si všimla, že má křivý, alespoň dvakrát přeražený nos, světlé vlasy a na tváři řídké strniště, vousy mu teprve začaly růst. Mohlo mu být ani ne dvacet. Líbil se jí, ale už se jí nelíbilo, jak se dívá. Chytila mu víčko a pokusila se mu oko zavřít. Nešlo to. Víčko se natáhlo a zase vrátilo zpátky. Bylo jí muže líto… Bylo jí líto urostlého těla, které přišlo nazmar. Proč byl tak hezký, nemusel být.
„Na“, strčil do Jany kluk zprava a podal jí kýbl s krví. Zvedla ho a jako všichni si lokla na zdraví. Tonda na ni mávnul a cosi jí ukázal – mužův penis.
3. S hlavou v úkrytu
Jana si odnesla hlavu do svého úkrytu. Na zemi tu leželo pár bílých lebek, jednu ještě dočišťovali mravenci.
Jana si položila mužovu hlavu na klín. Pohladila ji po vlasech a prsty si potřísnila krví. Usmála se a olízla si je. Krev jí chutnala. Otočila hlavu krkem k sobě a obkroužila prstem místo, odkud jí ještě trocha mohla vytéct. Pak hlavu usadila na vyvýšené místo a vytáhla zpod kamene růžovou knížečku.
Zatímco v ní listovala, muž se mračil. „Nebuď netrpělivý“, pokárala ho, „už to mám“, usmála se Jana. „Poslouchej, stojí tu“, a četla nahlas. „Punťa byl dneska moc hodný. Nechal se česat a vůbec nekňučel. Jenom když jsme mu česala zacuchané chlupy na zadečku, tak trochu zavrčel.
„Ty nemáš zadeček, takže vrčet nebudeš“.
Ale muž se pořád mračil. Nic ho nepřimělo změnit výraz, ani když mu Jana vpletla pentli do vlasů a dobrou půlhodinu ho drbala po strništi. Vyčítala mu nevděk, bezcitnost a zlou vůli a hodila hlavu do kouta. Po chvilce ticha zas k hlavě promluvila. Nabádala ji, ať se omluví, že čeká a že pořád čeká a že jestli si myslí, že mlčením něco spraví, tak nespraví, a že ho asi švihne vodítkem a že mu dá náhubek, když bude takový. Ale nic nepomáhalo. A Jana se dala znova do čtení a četla nahlas.
„Punťa se nehýbal. Zakopali jsme ho na zahradě. Taťka měl krumpáč a mamka lopatu. A já jsem mu na hrobeček dala květiny a pak jsme s mamkou plakaly a taťka šel do hospody.“
Jana se zarazila. Nemohla pochopit, proč to mrtvé zvíře nesnědli. Vůbec jí to bylo celé divné. To protože Jana psa nikdy neviděla. Posledního široko daleko snědli pár let před tím, než se narodila.
4. Pravda a sen
„Co to máš?“ zeptala se babička a Jana jí podala růžovou knížečku. „To je maminčin deníček.“
Babička sklopila oči a otáčela jím ve vrásčitých rukách. Neotevřela ho. „Už jsi dost velká, abys znala pravdu,“ řekla. A babička si po Janě vyžádala slib, že o tom, co si teď vyslechne, nikomu nepoví. Že nic nepoví o tom, jak to bylo kdysi…
Babiččina slova Janu ohromila. Může tomu věřit? Mnozí mají babičku za blázna a třeba se nemýlí. Jana potřebovala znamení a babička to vytušila. Vytáhla cosi z kapsy – křížek s Ježíškem.
„Do dnešního dne ochránil mě, teď bude chránit tebe.“
„A co ty? Co tě teď ochrání?“ vysoukala ze sebe překvapená Jana, ale babička se jen usmála.
Položila nůž s prkýnkem a houbami před Janu a řekla: „Krájej.“
Byly to malé houby a nakrájené byly hned, zato se dlouho vařily.
A Jana se podivila, že se vařily jen tak s medem a pak se podivila znova, když měla ten vývar vypít, zatímco ji babička mlčky pozorovala – nemít tak laskavé oči, Jana by se i bála, jestli ji nechce otrávit.
Babička se chopila koštěte a vymetala z místnosti hromádky bylin ležící tu a tam na podlaze: heřmánek, fenykl, světlík… Lístečky a květy, rostlinky z luk a lesů, kde křižáci tkají sítě, co se nám lepí na vlasy. A Janě se obraz rozpíjel. Místnost ztekutěla, vzduch prostoupila zlatistá
záře, postava babičky jakoby se ani nedotýkala země, plula podél zdi a rozpřahovala ruce. Ale rozplynula se dříve, než ji stačila obejmout. Jana tomu nerozuměla, ale neměla chuť nad tím přemýšlet, sledovala, co se děje … že schází dírou doprostřed místnosti kamsi dolů, temným schodištěm, které světélkuje, modře – spíše tyrkysově, kameny jsou
hladké a přívětivé – a schází na trávu, před sebou dům, zvláštní dům s velkou věží, běží k němu, ke dveřím, velkým a dubovým, vyřezávaným, v nich vidí zasazené klícky z rákosu a v nich pak motýly a můry, třepotají
křídly jak zběsilé, jiné sedí klidně, ani se nehnou a Jana vzhlédne a vidí prázdná okna beze skel a rámů a okny táhne mlha, jsou to vlastně husí křídla, suchá křídla mrtvých hus… a táhnou okny skrze ten dům, Jana se usmívá, na druhé straně dveří vidí svou maminku, takovou, jakou
si ji pamatuje, krásnou… proč jen se maminka pořád ohlíží… Jana si zakrývá oči, nechce spatřit netvora a maminčinu smrt a vidí skrze své prsty, vidí modrý kámen, veliký a čirý a za ním … chytí ten kámen a drží ho, tiskne si ho k hrudi.
7. 83
A tak Jana usnula s hlavou v heřmánku, fenyklu a světlíku, v ruce křížek s Ježíškem, tvář mu vykukovala škvírou mezi prsty a ty se trochu cukaly, jak se Janě ještě něco zdálo. Ale to byl už jen – sen.
Babička přes Janu přehodila deku.
„Kdo to je“ zeptal se opálený chlapec.
Druhý chlapec, také opálený a navíc vousatý, se babiččině odpovědi usmál.
„Pak tedy musí být po vás“, řekl třetí chlapec menší než zbylí dva.
„Jste jedna krev“, šeptla babička. „Ona už všechno ví. I o vás ví a provede vás, dovede do bezpečí….“ A pak bůh s vámi, pomyslela si, protože věděla, že dál její moc nesahá.
5. Pochybnosti
Ani Tonda ani Dominik si nepřáli, aby se Janě ublížilo, aby se to muselo udělat.
Tonda zvedl hůl: „Nikdo neopustí oblast, dokud mu to nedovolím“.
Dominik by raději pomohl Janě sám.
„Určitě nás zradila!“, vykřikl kluk s jizvou na tváři.
Nebylo snadné zkrotit zapálené hlavy, nebylo to snadné ani pro Tondu, který si dokázal sjednat poslušnost pěstí. I Tonda věděl, že pěsti nejsou všechno, že oheň v těch hlavách pěstí neuhasí. Věděl, že Janu neobhájí, dokud něco neudělá. Neudělá věc, aby ji obhajovat nemusel. Neudělá věc, aby ztratila důvod dělat věci, které dělat nesmí. Tonda vždy silný a neohrožený, měl žaludek na vodě a voda se čeřila a čeřila.
Jana se nevracela, zdržela se ve svém úkrytu, o kterém věděl jen Jarda. Jedině jemu mohla říct všechno, byl jiný než ostatní, nikdy si na ni nedělal nároky. Kdyby byl s ní, sedl by si hned vedle, ale nanejvýš by se otřel ramenem, nikdy by na ni nesáhl jako Tonda. Nikdy by jí neřekl, ať roztáhne nohy. Jana se teď o bledého Jardu bála a ten se bál zase o ni.
Ale ještě víc se bál o sebe, když viděl Tondovy a Dominikovy pohledy, které hledaly, na kom se zastavit.
Jarda viděl více, než ostatní tušili: Tonda i Dominik byli silní a s caparty na své straně nepřemožitelní. Přesto ho cosi ponoukalo to udělat… A nešlo tomu odolat.
„Půjdu s váma“, řekl Dominikovi, když byli ostatní stranou a nemohli nic slyšet.
Dominik předstíral, že neví, o čem Jarda mluví, ale ten zůstal neodbytný.
„Kvůli Janě?“
Bledý Jarda nemusel odpovědět a neodpověděl. A šel, když mu Dominik pokynul, aby ho následoval.
Řeč byla o Tondovi. O jeho moci, která zřejmě nejdřív a nejtíživěji dopadne právě na Jardu, protože má tak blízko k Janě. Mezi kopřivami a vlaštovičníkem se rodil plán, jak se Tondy zbavit. A Dominik, který s ním vyrůstal skoro bratrsky, jakoby na minulost zapomněl. Jakoby se to nestalo. Anebo právě proto. Protože to dobré zakryl mrak pochyb a strachu a trhlinky v tom mraku bily do očí.
6. Dvakrát smrt
Sešli se pak všichni tři u uschlého jilmu. Tonda s motykou, Dominik s nožem, bledý Jarda se srpem, všichni tři naoko odhodlaní udělat to stejné.
Tondovi se Jarda zdál urostlejší, Jardovi se zdáli urostlejší oba, a tak sklopil oči.
„Ta babka“, řekl obřadně Tonda, „nedožije zítřka“. Pak napřáhl motyku před sebe a počkal, až k ní Dominik s Jardou přiloží své zbraně. A pak vyrazili do lesa, tam, kde žila Janina babička a kde se snad skrývali nějací její příbuzní, tedy i Janini příbuzní, o kterých se zjistilo, že jsou boháči. Bože, jak se jen mohla tak zaplést.
K babiččinu příbytku vedla strmá cesta vzhůru. Byli už celí zadýchaní. Museli ještě projít soutěskou, pěkně jeden za druhým. Vešli mezi dvě stěny.
Před Jardou Dominikova záda, přesně jak si naplánoval… Jarda se rozpřáhl … a zarazil srp přímo do páteře… Dominik ani nehlesl a složil se… Tonda se otočil hrůzou v očích…
„Chtěl tě zabít“, vyjekl bledý Jarda. Sledoval, jak Tonda tápe. Bylo vidět, že nevěděl… a snad ani vědět nechtěl. Byl zděšený a daleko vděku, že právě přežil svou smrt.
Byla to pravá noha, kterou Jarda překročil Dominikovo tělo. Šli dále. Tonda rozhodnutý udělat, co si předsevzal. Stejně tak Jarda.
Tonda si ho teď k tělu nepustí, to Jarda věděl. A věděl, že vhodnější příležitost nepřijde hned. Ale až přijde, nesmí ji propásnout, jinak zemře.
11. Běh
„Dělej“, popoháněl Tonda Jardu, protože i ten se rozhodl udržovat bezpečný odstup. Ten se zmenšil, až když se konečně zastavili před babiččiným domem. Babička jako by je čekala.
„Mám pro Vás něco dobrého, měli jste být tři, ne?“
V obou by se krve nedořezal, netušili, jak se o tom babička dověděla. Zmocnil se jich strach, vždyť se říkalo, že ovládá zlé čáry. Ale Tonda se překonal. Vyrazil vpřed. Sekl. A stačilo to.
Stařena ležela pod jeho nohama. Ještě dýchala a bylo vidět, že přemýšlí. Ale o čem, to věděla jen ona a nejspíše zvažovala, jestli Tondu prokleje.
Tonda chytil babičku za jednu nohu, bledý Jarda za druhou a táhli ji dolů. Bylo jasné kam. Tam k jámě. Tu pak zavalí kameny, a babičku už nikdy nikdo nenajde. Vždyť kdo by tahal kameny z jámy?
7. Nikdo nepřichází
Jana seděla na balvanu obrostlém mechem. Hladila ho a představovala si, jaké by to bylo, kdyby měli muži právě takové hebké tváře. Přišlo jí to legrační a usmála se. A vzpomněla si na svého Ježíška na křížku, kterého dostala od babičky, a chtěla se s ním o tu představu podělit, ukázat mu, jaké tváře by mohl mít.
Vyjmula ho a až teď si pořádně všimla, že se Ježíšek vůbec neusmívá, ale má zmučený výraz, jakoby ho bolelo břicho. A ty roztažené ruce jakoby ukazovaly, jak moc ho to břicho bolí.
„Neboj, skřítku, babička ti uvaří bylinky a bude ti zas dobře.“
Skřítek ježíšek se mračil dál, jakoby se díval na všechno to, co povídala babička. Na výstavní domy s jezdícími schody, které lehly popelem, na nafintěné pány a dámy, stavějící na odiv svá krásná těla a oblečení, ze kterého jsou dnes hadry, co se o ně rvou jejich děti.
Jana sklopila hlavu. Kdysi to bylo tak krásné, a teď! To přece nemůže tak zůstat!
„Někdo přijde, skřítku a všechno to vrátí, jak to bylo. A pak se přestaneš mračit.“
Představovala si ho, krásného muže, možná Tondu. Ano, bude to on, trochu ještě zmužní. Přijde a všechno změní – prostě udělá to. Ale nejdříve ze všeho si přijde pro Janu. Jinak než teď – bude k ní něžný a všichni to uvidí. A ona uvidí, že je tu v prvé řadě pro ni, pro Janu. A celý svět, který promění, bude mít za zády.
Ale možná to nebude Tonda, ale jeden z těch vzdálených bratranců. Vlastně je ani nevěděla. Jak asi vypadají? Jak bude vypadat ten, co si pro mě přijde.
„Už se nemrač, skřítku? Uvidíš, že si pro mě přijde. A teď ti něco přečtu“ a Jana vytáhla růžovou knížečku a četla.
„Dneska se pro mě zastavil ten hezký kluk. Jmenuje se Roman. Řekl, ať jdeme ven a šli jsme ven. Nejdříve do kina, kde jsme dostali brýle, kterýma jsme se koukali na skvělý film. Roman při něm vybalil tyčinky a takové oplatky, co se strašně drobily. Zbyl tam po nás strašný bordel.
… Jsem z něho unešená. Má tak hezké oči a pije colu light. To je ta bez kofeinu. A Roman je i sportovec, hraje squash, ale vezme mě na něj až příště.“
Jana našpulila rty: „Co je to kofein a co je to squash, skřítku? A viděl jsi někdy nějaký film?“
Janina tvář potemněla smutkem a zoufalstvím. Měla přijít babička a s ní všichni tři. Měli se objevit jako tři princové – hodily by se k nim tři princezny a Jana mezi nimi. Z houští vyletěl pták, byla to sojka, sedla si na větev a zírala shora na Janu. Pak přiletěla druhá, asi do páru.
Jana si jich všimla a nejraději by se za nimi rozběhla a uviděla, jak spolu vzlétnou. Ale vzpomněla si, jak ji jednou babičku zarazila, aby v lese nikdy nescházela z cesty. Jana věděla, co by se mohlo stát, viděla, co se stalo jednomu chlapci, když šlápl na minu.
Jana si jich všimla a nejraději by se za nimi rozběhla a uviděla, jak spolu vzlétnou. Ale vzpomněla si, jak ji jednou babičku zarazila, aby v lese nikdy nescházela z cesty. Jana věděla, co by se mohlo stát, viděla, co se stalo jednomu chlapci, když šlápl na minu.
Babička znala bezpečné trasy a Jana je znala od ní. Z mladších jako jediná. Taky si jí díky tomu cenili a nikdo nedovolil, aby se jí ublížilo. I když někteří zuřili a obviňovali ji, že pomáhá procházet těm panchartům z města. Ale větší zlost měli na babičku, že za to bere úplatu. Hlavně se ale babičky báli, protože ji měli za čarodějnici, která se umí proměňovat v krásnou dívku a navádět muže na jistou smrt na minových polích.
Teď už Jana babičce rozuměla. Znala své možnosti a svou sílu. Má je stejné jako babička. Tak se těšila, že ji zase uvidí, ucítí její vrásčité ruce na lících.
8. Mistr Yoda
Bledý Jarda počkal na správnou chvíli a rozmáchl se srpem. Ten projel lýtkem až na kost. Tonda se skácel. Řval, řval a řval, klel, proklínal. Pak se ztišil. Jarda stál opodál a čekal, mlčky, bez hnutí oka.
„Co po mě chceš? Řekni si,“ promluvil konečně Tonda.
Bledý Jarda neodpověděl. Neodpověděl ani na nejrůznější nabídky a bylo jich hodně a byly by lákavé pro každého, kdo se nechá zlákat. Neodpověděl ani na dlouhé Tondovo mlčení.
„Necháš mě tu zhebnout?“ ozval se zas Tonda, teď už tichým přerývavým hlasem.
A bledý Jarda přikývl. Vždycky tak kýval na Tondova slova. A ozvalo se další Tondovo proklínání, nadávky i výčitky. Byla to pouhá slova a nijak hlasitá. Pouhé zvuky z úst živé mrtvoly. Jarda nikam nespěchal. Jarda si počká, až mrtvola přestane být živá, a to bude brzy, protože kaluž krve pod ní se rychle zvětšovala.
Tonda cosi vytáhl z kapsy a napřáhl s tím ruku. „To dej Janě. … Dáš?“
Jarda viděl, že je to nějaká figurka. „Až odhodíš motyku“.
Ano, byla to figurka. Kdyby znal Jarda historii, věděl by, že je to mistr Joda, hrdina filmu Hvězdné války. Nevěděl to. Ani Tonda to nevěděl.
9. „Nebudeme čekat, Jardo,“
Jana běžela srázem dolů. Mezi známými stromy podél kapradí a kostí těch, kdo sešli z cesty. Letní vzduch prosycený vůní hub jí koloval plícemi jako zběsilý. Co si počne, až některý z bratranců, které ani nezná, promluví? Kluci z její party už jí nebudou nikdy věřit. Už zůstane jen
holkou, co zná cesty. Nedoběhla až k dětem, zastavila se za keřem a nastražila uši, aby se něco doslechla.
Byl tam bledý Jarda a to bylo dobré. Ale nebyl tam Tonda ani Dominik. Nechápala, co se stalo. Ruka ji až trnula, jak tisknula Ježíška ve své kapsičce. Dodala si odvahu a vystoupila z porostu.
Bledý Jarda, který se stále rozhlížel kolem, spatřil Janu první. Se zapadajícím sluncem v zádech vypadala jak víla, co v lesích svádí muže rovnou na minová pole.
Kdyby jí Jarda nepokynul, asi by se k chlapcům nepřipojila. Vykročila plná obav, stejně jako naděje, že se něco změní, a protože toho mohlo být hodně, raději nedomýšlela co.
Kluci si Jany ani nevšimli. Povykovali nad mrtvolou jakéhosi mladíka, vyjednávali, kdo co ukořistí. Pihovatý kluk a kluk s jizvou na tváři na sebe prskali jako kocouři. Leoš s nahou prdýlkou se zakousl mrtvole do lýtka. A Janě došlo, že krev na Leošově bradě je i její krev.
„Chci odtud, než vyrostou,“ řekl Jarda.
Jana věděla, že jedině on ji odsud dostane, i když netušila kam. Hlavně pryč z lesního bludiště. Snad tam za lesem bude kino, park, metro…
„Nebudeme čekat, Jardo,“ odpověděla a vítr, který se právě zvedl, sčísl Janě vlasy přes tvář
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz