Větvení
Motto:
Ani ryba, ani rak…
tam na větvi pod žhavým sluncem.
1. Vířivka
Co si žádá muž od ženy? Aby hýčkala jeho vášeň žít.
„Kdyby se měla opozdit, mohl bych být už pryč,“ přemýšlel pan Kreutz. „Zavolám, že mě odvádí něco neodkladného…“
Pak ale ten nápad zavrhl, protože nevěděl, kam by se poděl, a hlavně se mu ani nikam nechtělo. Po chvíli se ozval zvonek. Helena přinesla kytici tulipánů a tašku s občerstvením.
„Funguje ti už ta vířivka, mám chuť na koupel,“ hlásila ve dveřích.
Leželi pak ve vířivce jako dva mroži. Skoro se nepohnuli, jen líně otáčeli hlavami, aby se tu a tam střetli svými pohledy. Pan Kreutz věděl, že mají na zítřek domluvený společný výlet, ale představa dalšího výletu bez orálního uspokojení přišla panu Kreutzovi nesnesitelná. Proto ještě ráno na poslední chvíli přijal návrh jednoho klienta strávit sobotní odpoledne pracovně.
„Zítra jedu pracovně do Zlomnic. Takže výlet padá,“ řekl pan Kreutz do pěny, aby neviděl zklamání své milé. Na otázku, kam jede, odpověděl, že vlastně ani neví. Prý se má setkat s jakýmsi panem Holubem, který pojede první a zavede ho svým autem až do jakéhosi závodu ukrytého uprostřed lesů.
Projdou si tam spolu provoz a zhodnotí jakousi novou výrobní vychytávku. Nahá slečna ve vaně neurčitým informacím jen přikyvovala a smutek jí nasadil nehybnou masku
2. Cesta
Když se sešli na stanoveném místě, pan Holub sotva podal panu Kreutzovi ruku a už spěchal, aby vyjeli.
„Vezmeme to oklikou,“ natřásal se Holub a smetal smítka se svého prvotřídního saka.
Kreutz pohlédl bezděčně na to svoje a napadlo ho, že by mohl taky do sebe trochu investovat. Poslední dobou myslel jen na práci, a když už něco kupoval, bylo to pro jeho milenky.
Holub vyjel dřív, než stačil pan Kreutz vsunout klíčky do zapalování.
„Kam ten spěch?“ hovořil k sobě rozmrzele Kreutz.
Zpočátku ubíhala cesta uspokojivě, auta jela po hlavní na přehledném úseku, ale když vyjeli za město a dali se křivolakými lesními silnicemi, musel mít pan Kreutz oči na stopkách, aby auto před sebou neztratil. Jeli rychle a pan Kreutz měl problémy s řízením, i když měl lepší auto. Prostě tak sportovně jezdit neuměl. Trochu se i zastyděl, že mu ujíždí takový náfuka, jako je pan Holub.
„Zatracený Holub, zatracený chlap,“ cedil mezi zuby Kreutz. Další zatáčku Kreutz skoro nevybral a začínal mít strach.
„Prý, že pojede pomalu. Idiot… Idiot… Čurák!“, gradoval Kreutz, když vtom uviděl, jak auto před ním vyjelo z vozovky… prosvištělo mezi dvěma statnými stromy a narazilo do dalšího hned za nimi. Auto se od stromu odmrštilo na několik metrů a zůstalo stát… Kreutz zostra zastavil a spěchal k Holubovi.
3. Krev jako voda
Holubovo auto stálo na třech kolech, čtvrté – levé zadní – viselo nad zhruba dvacetimetrovým poměrně příkrým srázem.
Kreutz chtěl řidičovy dveře otevřít co nejpomaleji. Jenže jenom co nadzdvihl kliku, objemné Holubovo tělo se vyvalilo ven a Kreutz stačil tak tak uskočit, aby ho nepřipralo dolů ze srázu.
Holub udělal pár přemetů a skončil v malinovém křoví. Kreutz k němu opatrně sestoupil. Byla to zvláštní podívaná. Holub měl zavřené oči a rozhozené končetiny, jako by se opaloval. Co ale nesedělo, byl čůrek krve, který mu vytékal z pravého ucha.
„Slyšítě mě?“ zeptal se Kreutz.
Holub otevřel oči, ale neodpověděl.
„Měl jste nehodu,“ pokračoval Kreutz, protože ho v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než konstatovat fakta.
Holubova tvář ozářená sluncem vypadala překvapivě
spokojeně.
Kreutz si k raněnému přiklekl a pokusil se mu odečítat rtů.
Ale nebylo co.
Vál chladivý větřík, který jediný napovídal, že léto už skončilo. Větve vzrostlých borovic nad hlavami obou mužů tiše šuměly a Kreutz mezi nimi spatřil veverku. Mihla se, jak skákala z jedné větve na druhou, byla rezavá a krásně vynikala mezi temnozeleným jehličím. Blankytné nebe nepokrýval jediný obláček.
Bez mávnutí křídel po něm kroužila dvě káňata. Pohled vzhůru Kreutze oslepoval, působil mu dokonce slabou závrať, takovou, jaká se dostavuje, když dlouho ležíte a najednou rychle vstanete. Něco jako drobounké jehličky píchaly pana Kreutze kdesi daleko uvnitř hlavy a jeho napadlo lehnout si hned vedle pana Holuba, aby mu viděl zblízka do očí. Snad ho i zajímalo, jak se promění, až zemře.
4. Holub letí do nebe
Kreutz se díval do nevěřícných očí pana Holuba a pocítil dokonce určité zadostiučinění. „A máš po ptákách, Holube,“ zaradoval se Kreutz. „Za chvíli opustíš nadobro tento svět, svou podváděnou manželku, své rozmazlené parchanty, sekretářku se čtyřkama, svou chalupu v Jilemnicích… Až teď pocítil Kreutz s Holubem slitování. A byl tomu rád, jinak by se s ním musel rozloučit jako s nepřítelem. „Pane Holube, slyšíte mě?“
„Proklínám vás,“ promluvil konečně Holub.
Kreutze nepřekvapilo, co Holub řekl, spíš nečekal, že vůbec promluví. Byl rád těm slovům… a jak vedle sebe leželi tváří v tvář, napadlo pana Kreutze odpovědět ve verších:
Proklínám vás?
Pak já váš hlas.
V tento čas
mám v očích jas,
jste padlý vlas,
promrzlá plaz,
vymlácený klas.
A vem vás ďas!
Pan Kreutz pocítil ve svých žilách znova tep vesmíru. „Skvělé! A pak že je poezie k ničemu!“
V tentýž okamžik pan Holub dodýchal.
„Zvláštní,“ pomyslel si Kreutz, když si uvědomil, že pocítil obrovskou únavu, jako by právě stvořil svět a měl nárok si odpočinout. „Zdřímnu si, a jestli někdo přijde a najde mě tu u mrtvého, prostě se proberu a povím, že jsem omdlel… Jak to do sebe všecko krásně zapadá!“ usmál se pro sebe Kreutz a tvář jeho milenky, kterou si zničehonic vybavil, mu přišla zase přívětivá.
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz