Srdce bije půlnoc
Motto:
Tu v modré hlubině najít bílý květ věčného života a lásky k poslednímu červu v mém mase. S plícemi plnými vody být znova na vrcholu, nad mraky, co halí naše tváře. Být slunci na dosah, vlahý svou jistotou.
1. Gross a Robertson
Gross zvonil asi desetkrát a už se měl k odchodu, když se konečně ozvalo chřestění klíčů a Robertson otevřel vchodové dveře. Pozdravili se kývnutím. Šli mlčky až do pátého patra, kde Robertson se svou rodinou bydlel.
„Ten převlek je dokonalý, ani jsem tě nejdřív nepoznal,“ řekl Robertson.
Gross si vždycky uměl najít chvilku na dramatický proslov, aby druhým pocuchal nervy.
„Ty jenom zmáčkneš spoušť,“ zaševelil Robertson.
2. Trefa vedle
„Uděláme to tak,“ řekl Robertson. „Postavíš se sem a vystřelíš. Tady jsem položil igelit, … je tady na tom papírek, můžeš si to zkontrolovat, krev by se neměla rozstříknout dál než sem.“ Došel k místu, kde stál kýbl s barvou. „Všechno je tu tak, jako bych se chystal malovat. Vidíš.“
„Tak už střílej,“ sykl Robertson.
Gross nechtěl vystřelit tak brzy, ale cosi do něho zezadu šťouchlo. Rána minula cíl. Robertson s sebou trhl a odskočil na gauč. Gross ucítil čísi ruku, jak se mu sesouvá po paži. Bál se ohlédnout. Robertson měl v očích děs.
Když se střelec netrefí do cíle na tři metry a kulka se odrazí o kovový rám postele, aby o píď minul střelcovu hlavu a zasáhla hlavu postavy, která stojí za ním – tomu se říká zázrak. Nebo strašlivá smůla.
Gross stál jako zkoprnělý, ani se nehnul. Robertson pomalu vstal, obešel Grosse a klekl si k postavě ležící na podlaze.
„Agáto, Agáto, Agáto, já nechtěl… Objímal svou manželku. Líbal ji. Mluvil k ní.
„Nepovedlo se,“ řekl Gross a nasucho polkl.
„Co si počnu, co si počnu,“ bědoval Robertson.
3. Tělo
„Hele,“ řekl Gross, „jestli se dostaneš do basy, tvoje děcka na tom nebudou o nic líp. Prostě ona zmizí a tebe najdou zastřeleného někde jinde. Jinak to neuhrajeme.“
Následující čtvrthodinu přemýšleli, co podniknout s tělem.
„V čem ji vyneseme?“ staral se Robertson.
„Co ten igelit?“
„Neměla by jít vidět.“
„No vlastně,“ zašklebil se Gross.
Po zhruba hodině vynášeli Agátu zabalenou v koberci, kterého byla škoda, aby se zaprasil Robertsonovou krví. Vymyšleno to bylo tak, že ji hodí do vysoké pece, kam ji odvezou kamarádovým autem. Když vyšli před domovní dveře, auto už stálo u chodníku.
„Koberec?“ divil se kamarád Smrk. A pak se divil ještě víc, když zjistil, jak je těžký a kam s ním mají jet.
Nasoukali koberec do auta a vyjeli.
„To jsou nápady volat mě v neděli od oběda…
„Cos měl?“ ptal se Gross.
Dojeli k ocelárně.
„Neboj se, na Weinachta je spoleh,“ šeptl Gross k Robertsonovi.
Robertsoon, Gross i Smrk se znali s Weinachtem z mládí. Tenkrát byli outsideři všichni čtyři. Weinacht se ale časem vyšvihl. Až na generálního oceláren patřící jedné čínské společnosti.
„Zaparkujeme uvnitř,“ řekl Robertson.
Na firemním parkovišti stálo asi dvě stě aut.
„Dneska si už vozí prdel kdekdo. A my se dusíme výfukovými plyny,“ rozčiloval se Smrk.
Gross s Robertsonem měli zatím co dělat, aby vysoukali koberec z auta.
„To jako vezeme ten koberec Weinachtovi?“ divil se Smrk.
4. U generálního
Dostat se až k Weinachtovi nebylo vůbec lehké. Než stáli v jeho kanceláři, stačili se seznámit asi s šesti lidmi, kteří se od Grosse, Robertsona a Smrka dověděli úplně všecko – až na to, co chtějí a co je to za koberec.
„No ne, jaká návštěva!“ třeštil oči Weinacht na své pobledlé přátele.
„Nesem ti koberec,“ zasmál se Smrk.
„No, je to trochu jinak…“ řekl Robertson.
Když se Weinacht postupně dovídal, co se stalo, nejprve došel ke svému stolku, odkud si vzal prášky na uklidnění, pak novinami oprášil své diplomy na stěně a nakrmil chobotnici v mořském akváriu. Nakonec se uvelebil v ušáku vedle vycpaného medvěda.
Mezitím se Smrk nejprve chytil za hlavu, pak si klekl, čapl a lehl na podlahu, pak vstal a cosi hledal, asi umyvadlo. Nakonec řekl, že se už dlouho tak nenasral a že vědět to dřív, ani nezvedne telefon.
Mezitím se Smrk nejprve chytil za hlavu, pak si klekl, čapl a lehl na podlahu, pak vstal a cosi hledal, asi umyvadlo. Nakonec řekl, že se už dlouho tak nenasral a že vědět to dřív, ani nezvedne telefon.
„No je to trochu divočina,“ zašklebil se Weinacht. „Mohl bych vás hned vyhodit i s kobercem. Ale pomůžu vám. Ale něco za něco…“
Co se za chvíli dověděli, bylo stejně tak k neuvěření.
Weinacht hostil klienta, se kterým měl uzavřít kontrakt nesmírné hodnoty. Host měl u něho strávit týden, jenže sotva dorazil do fabriky, aby si prošel provoz, udělalo se mu špatně. A ve Weinachtově kanceláři pak zkolaboval. Zavolat záchranu nepřipadalo v úvahu. Co by si o Weinachtovi ostatní klienti pomysleli – reputace dobrého hostitele, který je s to zajistit svým klientům bezpečí, by byla v tahu.
„A kde je ten chlap?“ zeptal se Gross.
„V komodě,“ odpověděl klidně Weinacht.
5. Pan Zach
Podívali se na něho.
„Je studený,“ řekl Smrk.
„Musíme ho nepozorovaně dostat až k peci a tam uděláte, co je třeba. Bohužel jsem nechal všude položit parkety a žádný koberec tu zatím není.“
Nezbývalo než přenést tělo v obrovské komodě.
„Jasně, komodu je třeba zrekonstruovat, dostali se do ní dřevokazní brouci, nebo tak něco. A vy jste ti z té firmy.“
„A proto jsme přijeli tři v osobáku, kam se nevejde ani polovina té komody,“ namítl Smrk.
„No a navíc bude divné, když potáhneme komodu k peci,“ sykl Robertson.
Bylo rozhodnuto.
„Dělá se tu na dvě směny,“ pokračoval Weinacht. „Pustíte se do toho, až se bude střídat. Do té doby tu zůstat nemůžete. Půjdete do unibuněk. V nich si odpočnete. Komodu vezmete teď, ať se tu nemusíte vracet.“
Unibuňky stály kousek od sebe. Do té Robertsonovy vnesli komodu s panem Zachem. Smrk se své zřekl, raději že prý počká v autě. Byl celý bez sebe, do čeho se to uvrtal, jak zopakoval asi pětkrát.
Když za sebou Gross zavřel dveře unibuňky a konečně zas osaměl, spadl z něho kus tíhy. Sedl si na postel a koukal ven malým okýnkem.
Měl odsud dobrý výhled na celou ocelárnu, dokonce viděl i parkoviště, kde stálo Smrkovo auto.
6. Bratranec rybář
Najednou měl Gross pocit, že není v místnosti sám. Zvedl hlavu a rozhlédl se. Zatřásl se zimou a sedl si na posteli. Až teď spatřil osobu. Objevila se hned na židli proti němu. Byl to bratranec, který před lety skočil do vody a už nevyplaval.
„Ahoj,“ řekl bratranec.
Gros věděl, že je to přízrak. Přesto odpověděl. „Neviděli jsme se dobu. Co tady děláš?“
„Chytám ryby,“ řekl bratranec a máchnul rukama, jako by nahodil.
„Nemáš prut, ani vlasec. Nic…“
„Ale mám.“
„Nic nevidím.“
„Když nevidíš, tak nevidíš.“
„Stačí, že vidím tebe. Přišel jsi mě navštívit?“
„Navštívit já tebe? Ty jsi přišel za mnou,“ kroutil hlavou bratranec.
„Aha. A berou?“
„Jen ťukají, ale tos měl vidět před hodinou. Chňaplo mi po návnadě něco velkého a překouslo vlasec. Snad candát.“
„Chodíš tak často na ryby?“
„Od doby, co jsem se utopil, jen občas. Špatně se mi chodí,“ postěžoval si bratranec a ukázal na nohy pečlivě svázané horolezeckým lanem.
„Měl bych vody po krk, být na tvém místě.“
„Ne, jen už nic ztratit nemůžu. Co mám, to mi zůstane.“
7. Komoda
Trvalo zhruba čtvrt hodiny, než se jim podařilo dovléct komodu s panem Zachem až k peci. Všichni tři oddychovali a Grosse přitom napadlo, že vypadají jako na obraze a že zbývá jen přidat oblohu, která se protrhne, aby je pokryl právě ten zvláštní svit.
Otevřeli dvířka komody. Pan Zach se vyvalil jak velryba – nestačili ho zachytit. Spadl na zem. Těžko ho zvedali. Těžko ho vlekli k otvoru, kam se ho chystali hodit. Z otvoru šla oslňující záře. Gross tam uviděl tvář. Bratrancovu.
„Ulovil jsem ti ryby,“ nechal jsem ti je na posteli, řekla bratrancova tvář.
„Děkuju.“
Robertson se na Grosse tázavě podíval… „Cože?“
„Svět je jeden velký chaos a snahy najít v něm pořádek z něho dělají chaos ještě větší,“ pomyslel si Gross.
„Tak mi krucinál pomoz,“ syčel Robertson.
Gross si sundal pásek a spěchal dolů k Zachovi. Tam mu páskem obtočil krk. Lépe se jim pak táhl nahoru. Konečně hodili pana Zacha dovnitř. Grossovi se zatmělo před očima. Robertson se opřel o zábradlí a oddechoval.
„Chlapi, ještě mám v autě ten koberec, tak s sebou hněte,“ volal zdola Smrk.
8. Instrukce
„Hodně jste mi pomohli,“ řekl uznale Weinacht. „Doufám, že já vám taky. Rád bych řekl, že je po všem, ale není. Ujal bych se toho sám, ale nejde to. Nemůžu opustit fabriku. Máme důležitou schůzi, na které musím vysvětlit, že jsem s panem Zachem nic nedojednal. Do zítřka musím dát do kupy všechny argumenty.“
A Robertson psal instrukce.
Když Weinacht domluvil a Robertson dopsal, všichni se na sebe bezděčně podívali. Spojoval je pocit, na který už skoro zapomněli – spiklenecká nálada. Nikdo nic neřekl, nikdo se neodvážil prolomit to posvátné ticho.
9. Ryby
Radši si nedomýšlel, co to mohlo být. Leželo to na přikrývce. Zavřel oči a sbíral odvahu. Sáhne na to znova… Po hmatu rozpoznával rybí tělo a vedle další… Zvedl se. Na přikrývce viděl naskládaných pět ryb. Pstruh a pět lipanů. Jeden z nich hleděl Grossovi přímo do očí.
Vybavil si pohádku „Jak šel synek do světa, aby se naučil bát.“ Hrdina v ní prochází všemi hrůzami bez bázně, až ho konečně vyleká manželka, když ho probudí tak, že na něho vylije kýbl plný rybek. Gross se ale nevylekal, Gross se rozplakal. Seděl tam na posteli a plakal. Cvakla klika a ve dveřích se objevil Robertson. Když uviděl Grosse, jak sedí na posteli a má vedle sebe ryby, vytřeštil oči.
„Co?“
„Ty ryby,“ vyjekl Robertson.
„… ryby,“ odpověděl po chvilce Gross, když vstřebal, že je Robertson vidí taky.
Cesta k letišti netrvala dlouho. Až na letiště Smrk kvůli bezpečnosti nemohl a tak se rozhodl, že Grosse s Robertsonem vysadí na nedalekém odpočívadle, odkud si zavolají taxi.
10. Zpátky
„Každý děláme, co musíme,“ řekl Gross, když mu Smrkovo auto zmizelo z dohledu.
„Jdu se vyčurat,“ šeptl Gross.
Když kráčel zpátky, po dlouhé době se cítil zase skvěle. Ale jen na okamžik, než zahlédl v trávě cosi bílého. Byla to karta. Devítka kárová. Ležela tam mezi květy čekanky.
„Cos tam tak stál?“ ptal se Robertson, když se Gross vrátil.
Gross si promnul vlasy. Měl je mastné, protože si ráno nestačil umýt hlavu. Nesnášel ten pocit. Zdálo se mu, že se mu v životě něco zvrtnulo. Že udělal chybu. Ale nevěděl kde.
Smrk zatím mířil k domovu, aby se do hodiny shledal se svou ženou a synem a žil dál, jak byl zvyklý. Ale i jemu se do cesty připletlo něco jako devítka kárová. Zalehlo mu v uších a na místě spolujezdce se objevila jeho dávná láska. Mnoho s ní tenkrát vytrpěl, obětoval se pro ni a jí to bylo jedno. A teď se mu smála. Poskakovala na sedadle a bila čelem do palubní desky. Pak zvedla hlavu a položila ruku na volant…
Smrk to otočil a jel zpátky. Nemyslel na nic, jen jestli to stihne. Jestli stihne dojet na místo a koupit si lístek do Londýna. Bylo mu jedno, jak se budou Gross s Robertsonem tvářit a co řeknou. Poletí s nimi. Šlápl na plyn. Krajina kolem ožila barvami. Vzduch zavoněl a příjemně zchladl.
Gross s Robertsonem si v letadle sedali. Měli místa vedle sebe. Okýnko vypadalo jak díra do jiného světa. Celý den bylo pošmourno a najednou se mraky protrhly. Ukázala se modrá obloha. Do obou tváří se opřelo slunce, daleké a přesto hřejivé. V Robertsonově tváři se objevil náznak úsměvu.
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz