Příběh o tom, co nezačíná ani nekončí
Motto:
Peklo k peklu sedá, nebe beznadějně hledá.
1. Sýkorka
Už od dětství se můžu chlubit schopností, která bere dech. Můžu, ale nechlubím. Kdyby to o mně lidé věděli, všichni by se mi vyhýbali. Vidím totiž druhým do hlavy, vidím jejich myšlenky a představy. Snad proto jsem tak bezcitný, jak říkají druzí. Všechny ty obludnosti, před kterými můžu leda zavřít oči, mě zcela otupily.
Je mi přes třicet a dosud jsem nepoznal přítele, ani jsem se nezamiloval do ženy. Prostitutky, se kterými strávím tu a tam chvilku, musí mít kýbl na hlavě, abych jim do ní neviděl. Nejhorší jsou noci, když nemůžu usnout. Hledím do tmy a představuju si, jaké by to bylo poznat ženu, která by se mi nehnusila… Musím pak otevřít okno, abych se nadýchal čerstvého vzduchu, a říkám si: bude líp, možná už zítra.
Je to pár dní, co mi na balkón přiletěla sýkorka. Viděl jsem ji z kuchyně na tři metry. V hlavě se jí vrtěli červi, jak přemýšlela o něčem k snědku. Vypadala tak krotce, že mě napadlo otevřít dveře a pozvat ji do kuchyně. Ne že bych sýkorky zrovna miloval… jen se mě zmocnila podivná nálada. Znáte to, někdy má člověk nutkání dělat věci, co obvykle nedělá.
Ta nálada mi vydržela až do večera, kdy jsem vyrazil ven za prací. Lépe říct za obživou, nebo tak nějak. Abych to zkrátil: kradu. A moje schopnost vidět druhým do hlavy mi to značně ulehčuje. Lidem se v hlavě každou chvíli něco zmítá a oni nevnímají nic kolem sebe. Tehdy přichází můj čas.
2. Sodovka a malé pivo
Zamkl jsem dveře svého bytu a sešel po schodech. Vyrazil jsem směr centrum, kde je nejvíc hospod a nejvíc příležitostí se napakovat. Skončil jsem v hospůdce pojmenované po nějakém básníkovi, jméno si nepamatuju.
Jen jsem vešel dovnitř, padl mi do očí obtloustlý obrýlený chlápek u vyvětralé sodovky. V hlavě měl totálně temno. Taky vypadal, že každou chvíli usne. Posadil jsem se ke stolku hned vedle jeho, abych to měl k jeho peněžence co nejblíž. Bylo dobré, že poblíž nikdo další neseděl, od výčepní taky nic nehrozilo – přepočítávala kasu.
Usmál jsem se, že si vydělám bez obvyklé útraty za jedno pivo. Ale najednou se mě zmocnila strašná únava, spíš malátnost. Nechtělo se mi ani mrkat, natož vstát a pracovat. Chlápek dál civěl do své sodovky… a mi se klížily oči. Usnul jsem.
Ocitl jsem se v hlavě toho chlápka. Byla tam tma, kterou se pomalu sunuly nějaké stíny. Nejspíš lidské. Podobné výjevy jsem byl zvyklý vídat každý den. Něco mě chytlo za rameno. Nechtěl jsem se otočit rychle, abych se nevylekal. Mohlo to být cokoli. Připravoval jsem se na nepěknou podívanou. Nic takového!
Přede mnou stála dívka. Přitáhla ruku zpátky k tělu. V očích neměla žádný jasný výraz a nic neříkala. Chtěl jsem jí osahat tvář, abych se přesvědčil, že je skutečná. Jak pošetilé ve snu! Ustoupila o krok vzad… Byla moc krásná a já se do ní zamiloval. Ano, zamiloval jsem se do ní, ať do skutečné nebo neskutečné. Na první pohled. Pitomě.
3. Na schůzku!
„Dáte si něco?“ ten hlas patřil výčepní.
Otevřel jsem oči. Chlápek od sodovky mě pátravě pozoroval.
„Ano, malé pivo,“ odpověděl jsem.
Uvědomil jsem si, že jsem svou příležitost doslova prospal a zmocnila se mě mrzutost. Koukl jsem na hodinky. Musel jsem do sebe kopnout pivko a jít, ať nepropásnu další šanci.
Za pět minut za mnou zapadly dveře hospůdky, ve které jsem poprvé potkal onoho tajemného muže se sodovkou. Čekala mě schůzka s Káťou.
Neznal jsem ji, nikdy jsme se neviděli. Jen jsme si párkrát napsali na seznamce. Hledala hodného kluka, který by jí dal lásku a pocit bezpečí. Sraz jsme měli v jedné zapadlé hospůdce hned na náměstí uprostřed města.
Dívky jako ona chodí obvykle na první schůzku včas. Nezklamala mě. Dokonce ani tím, jak vypadala, i když mi to mohlo být jedno. Od vstupních dveří šla přímo ke mně, jako by najisto. Zamrkala na mě, usmála se a já ji ujistil, že jsem ten, koho hledá. Vstal jsem a nabídl jí židli naproti té mojí. Vypadala spokojeně. Všecky vypadají zprvu spokojeně.
Bavili jsme se o obvyklých hloupostech, o tom, co studuje, o jejích zálibách… Poslouchám, ptám se, nechám ji mluvit.
Většina lidí se spokojí s tím, co už ví, a je ještě spokojenější, když se nemusí dovídat víc.
4. Obvyklý průběh
Káťa měla v hlavě temno, že by se dalo krájet. Nechtěl jsem to protahovat. Byla příležitost vzít jí, co jsem si vyhlídl. Náušnice, snad zlaté… Za to bych trhnul pár stovek. Peněženku měla v kabelce, snad ji tatínek vybavil na cestu slušným obnosem.
Když se člověku zatmí v hlavě, tím spíš pěkné dívce, není problém mu vzít cokoli, aniž si toho všimne, klidně i zlaté zuby.
Povídala cosi o svém morčeti, jak je roztomilé, když chroupe mrkvičku, a jak umí dělat kotrmelečky, a chtěla se rozpovídat i o svém papouškovi, jak je roztomilý, ale to už byla celkem obraná. Nemělo smysl hrát dál příjemného společníka. Začal jsem o svých zálibách. O milenkách a jejich kamarádkách, které se mými milenkami teprve stanou.
Káťa na mě vyvalila oči. Zbledla a pak zrudla. Zvedla se. Nabídl jsem jí, že zaplatím za oba… Vytáhl jsem peníze, které jsem jí před chvíli vzal z peněženky, a položil je na stůl. Řekla, že ode mě nic nechce. Otevřela kabelku, chvíli se v ní přehrabovala a pak pískla, že dobře, ať zaplatím, ale že se už neuvidíme.
Když jsme pak vyšli z restaurace, vydali jsme se každý jiným směrem. Spěchal jsem na další schůzku…
5. Druhý pokus
Večer jsem počítal svůj úlovek ze tří rande. Dvoje zlaté náušnice, pět tisíc v hotovosti. Podíval jsem se do kalendáře, abych zjistil, kolik dní mi zbývá do dalšího stěhování. Stěhuju se často, abych se na jednom místě neproflákl. Praha? Wroclaw? Londýn?
Vzpomněl jsem si na chlápka u sodovky. Nikdy se mi nestalo, aby mi někdo unikl. Musím za ním a dokončit to. Vzal jsem z hromádky hotovosti jednu bankovku a otočil ji v prstech. Ne, tu nebudu potřebovat, řekl jsem si, a vrátil ji zpátky.
Byl tam a na stejném místě. A možná u stejné sodovky. Trochu se na mě usmál.
Když ke mně dorazila výčepní, opatrně jsem se zeptal, jestli toho chlápka zná. Znala. Byl to profesor Janoušek, literární vědec, proslulý tím, že kritizoval i to, co nečetl. To info mi stačilo, aby mi byl hned sympatický. Literární věda, zamyslel jsem se, jakou zlodějnu to může skrývat? Jakou zlodějnu? Jakou? Svět se mi začal rozplývat.
…
Dal bych všechny prachy, co jsem ten den získal, abych zjistil, proč jsem zase usnul.
A zase se objevila ta dívka. Stála metr přede mnou a mračila se na mě. Nic neříkala, já taky ne. Natáhl jsem ruce, abych ji chytil za pas, ale vysmekla se. Natočila se ke mně bokem. Napadlo mě, jestli nechce polibek na líčko. Nechtěla. Nechtěla nic. Chtěla jen tak stát profilem ke mně. Nerozuměl jsem tomu. Jasné bylo jen to, že jsem zamilovaný. Nebyl jsem z toho dvakrát šťastný, cosi mi říkalo, že mi to škodí.
6. U profesora
„No konečně!“
Ležel jsem na zemi a nade mnou se skláněla výčepní a profesor.
„Asi bude dobré zavolat záchranku, řekla výčepní a já protestoval, že se mi to stává a že to není nic vážného.
Motala se mi hlava a nemohl jsem dobře chodit. Profesor se nabídl, že mě vezme k sobě. Bydlí ve vchodu naproti a krátkou návštěvu prý přivítá, stejně k němu nikdo nechodí…
Vyjít schody do nejvyššího patra činžáku bylo utrpení. Pro mě i pro profesora.
Byt měl ale fakt hezký, vkusně zařízený, se spoustou obrazů. Nabídl mi křeslo v obýváku s velkou knihovnou. Přehodil přese mě deku a odskočil uvařit čaj.
Bavili jsme se, co dělá. Prý čte a pak píše o tom, co přečetl… a teď čte knížku, která se jmenuje Sýkorka…
Ale profesor chtěl vědět taky něco o mně. A tak jsem vyprávěl, že jsem specialista přes počítače a že dělám příležitostně modeling, ale to spíš pro zábavu, abych se seznámil s modelkami.
Profesor se zasmál, řekl, že na to jdu dobře, a nabídl mi whisky. Odmítl jsem, že mám žaludeční potíže a že už stejně musím jít. Už jsem vstával, ale hned jsem si zase sedl. V obýváku se totiž objevila dívka… ne ta ze snu. Byla to Káťa ze zapadlé restaurace v centru města. Holka, kterou jsem obral. Vyvalila na mě oči, ale hned se ovládla.
„Dobrý den.“
7. 83
„Necháš tady pána na chvíli odpočinout, Káťo, řekl profesor.
„Za chvíli jsem zpátky, zapomněl jsem si v kanceláři jednu knihu.“
Odešel.
Káťa si sedla do křesla, kde seděl profesor, a mlčky mě chvíli sledovala.
„Takže ty potřebuješ odpočinout, jo? Od milenek?“
„Jo, od milenek, strašně to vysiluje.“
„Jsi hrozné prase“, řekla. „Kolik jsi jich měl?“
„Osmdesát dva,“ řekl jsem první číslo, které mě napadlo.
Začala se soukat ke mně pod přikrývku. Obsloužila se vlastně sama…
„Osmdesát tři,“ řekla potom.
Její přístup se mi líbil. I načasování. Když jsem se zapínal, už se vracel profesor.
„Nebyla tam,“ hlásil se od dveří, „čert tu knížku vem.“
Káťa si ode mě odsedla a upravila na mně deku.
„Povídáte si, to je pěkné,“ řekl profesor, když se objevil v pokoji.
„Už budu muset jít,“ omlouval jsem se. …
Cestou domů jsem si přehrával všecko, co se stalo. Nedávalo to smysl. Utrmácený jsem dorazil do svého bytu a naložil se do vany. Osmdesát dva, proč jsem řekl to číslo? Zase lepší než říct dvě nebo dva tisíce, to by mi holka nevěřila. Ale hlavně… jak to, že se mi nepodařilo obrat takového moulu, jako byl profesor Janoušek. Asi takový moula nebyl. Co byl zač?
8. Granule
Škubl jsem sebou. Mobil. Nikdo mi nevolal, mohl to být
jen můj bratr. Byl. Ohlásil mi, že zítra ráno přijede, že si jen potřebuje ověřit, že ještě bydlím, kde bydlím. Z jeho příjezdu jsem nadšený nebyl. Chtěl jsem se už balit k dalšímu stěhování.
Neměl jsem však nikoho, s kým by mě pojilo větší pouto, a tak jsem ho nemohl odmítnout.
Když jsem odložil telefon, bylo jasné, co musím udělat ze všeho nejdřív. Koupit granule, aby mě bratrovi rotvajleři nesežrali.
…
Až na jednoho opilce, který si nedovedl vybrat mezi dvěma flaškami, bylo v marketu prázdno. Popadl jsem největší balení nejlevnějších granulí a spěchal ke kase.
Hrklo ve mně, když jsem tam uviděl Káťu s cedulkou brigádnice na prsou.
„Přijď ke mně, za hodinku mi končí směna,“ řekla, jako by
jí náhoda, že jsme se potkali, přišla samozřejmá. „Lužická 15, jméno znáš, třetí zvonek odspoda.“
Pro jistotu mi to napsala na lísteček.
„Určitě přijdu,“ řekl jsem, abych ji měl z krku.
„Neříkals, že máš psa…“
„Dva,“ odpověděl jsem a už jsem táhl pytel od kasy.
9. Bratr a jeho psi
Když jsem se s ním doštrachal až ke svému domu, stál tam už bratr a jeho rotvajleři.
„To žrádlo ti zaplatím,“ řekl svým upřímným způsobem na
přivítanou. „Kolik stálo?“
„Litr“, vyhekl jsem z posledního dechu, přičemž jsem cenu
nadsadil, aby si nemyslel, že na něm chci šetřit. Ale hned jsem dodal, že po něm nic nechci, abych na něm nic nevydělal, neboť to byl můj bratr.
„Bys nevěřil, co se mi teď po cestě k tobě stalo…“ rozvášnil se bratr a krotil své psy, aby mě nesežrali, zatímco já lovil z kapsy klíče a pokoušel se otevřít dveře. „Dorážela na mě jakási holka. Nedala a nedala pokoj. Co bych se s ní bavil, s holkou bláznivou. Jenže jak furt nedala pokoj, psy to naštvalo a Helga po ní vyjela. Trochu ji pokousala. Měl jsem co dělat, abych utekl.“
Bratr vypadal jako já, tím se to vysvětlilo. Nic jsem mu ale neříkal, aby si nemyslel, že si něco začínám s holkama, a neměl dotazy, jestli se už nechci usadit. On už se usadil. S pěti ženami. Na pěti místech. Kolik měl dětí, nevěděl ani on sám.
10. Plyn
Asi dvě hodiny jsme si s bratrem povídali, co nového v životě.
Bratr mi povídal o svých dvou psech a pěti nebo snad šesti ženách a deseti milenkách, nějakých osmi dětech, o své první, druhé a třetí práci a o tom, jak si od toho všeho potřebuje odpočinout. Já mu řekl, že se budu brzy stěhovat.
Když jsme vyčerpali obvyklá témata, bratr se usmál a dodal, že si jde provětrat kanára, ať mu zatím pohlídám psy, což znamenalo, ať neotvírám dveře kuchyně.
Když odešel, chopil jsem se notebooku, abych napsal řádky, které právě čtete, a tu mi přišlo, že se v kuchyni děje něco divného, psi tam kňučeli a poštěkávali. Nejdřív jsem to přičítal bratrovu odchodu, ale pak mi to nedalo, přišel jsem až ke dveřím a přiložil na ně ucho.
Ucítil jsem plyn. Než jsem zavřel dveře kuchyně, zapomněl bratr vypnout sporák, na kterém ohříval svým psům mou polívku. Musel jsem rychle za bratrem!
Pokud tomu náhodou nepřijdou na chuť a nezamilují si to…
Jen to dopsat a rozeslat mailem všem známým a bratrovi… Ať po mně taky něco zbude.
11. Běh
Uběhl jsem dva bloky a vtom jsem za sebou uslyšel výkřik.
Káťa! Neběžela ke mně, ale na mě. Mávala zafačovanou rukou a v hlavě měla temno! Ta mi tu chyběla!
Dal jsem se do běhu. Ne k ní, ale od ní. Z ní jsem strach neměl, bál jsem lidí. Kdyby mě dohonila, musel bych ji vyliskat – jenže když chlap liská ženskou na veřejnosti, může být stokrát v právu, a stejně bude ten špatný.
Běžel jsem, co mi síly stačily. Káťa za mnou. Zahlédl jsem před sebou červené světýlko bordelu, kam už jsem párkrát zašel. Chválabohu, zmizím tam před ní a dá-li bůh, najdu tam bratra.
Dveře byly pootevřené, stál v nich chlap s pažemi jak moje
stehna. Proběhl jsem kolem něho a dal se do schodů.
„Vy musíte být při chuti,“ smál se chlap s pažemi jak moje
stehna.
Vyběhl jsem do patra a zastavil se u baru, abych se zorientoval a trochu vydýchal.
„Vždyť jste před chvílí přišel zvenku,“ divila se servírka, což
pro mě znamenalo, že tu bratr někde bude.
Vyběhl jsem směrem k pokojům…
12. Navždy…
Otevřel jsem dveře prvního z řady pokojů. I když jsem byl
udýchaný, zatajil se mi dech. Na židli stál muž a přibíjel na
stěnu obrázek. Hned se na mě otočil a byl to profesor.
„Vy? Vy…“ řekl nevrle.
Uslyšel jsem zezadu kroky, bylo mi jasné, že je to Káťa. Chtěl jsem vstoupit k profesorovi a zavřít za sebou dveře, ale byla u mě dřív. Šťouchla mě do zad, až jsem se svalil na postel.
„Ty hajzle, ty hajzle, takhle mi ublížit!“ křičela.
Když jsem se postavil, byl jsem v kleštích. Zepředu profesor, zezadu Káťa. Profesor supěl. Blížil se ke mně. Na stolku ležel talíř s nedojedenou rybou. Rychle jsem sáhl po noži a zašermoval jím profesorovi před obličejem. Profesor hrrr na mě, nůž asi neviděl.
Vší silou se na něho nabodl. Přímo do místa v břiše, které
bude za sto let popsáno jako stimulační bod psychické stability. Pod vahou těžkého těla jsem udělal tři kroky vzad.
Chvíli jsme naproti sobě stáli jako zmražení. Pak si začal profesor klekat. Stále dýchal, ale blednul. Vtom jsem ucítil prudkou bolest v zádech.
Otočil jsem se a uviděl Káťu s vidličkou na ryby. Hroty byly od krve. Nevěřil jsem tomu… Bodla mě do zad. Přesně do místa, které bude za sto let popsáno jako stimulační bod dlouhodobé erekce. Klesl jsem na kolena. Přede mnou profesor. Zaklesli jsme se do sebe jako dva milenci.
Navždy.
Navždy.
Navždy.
Navždy.
Navždy.
Navždy.
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz