Otevři okno, ať slyším déšť
Motto:
„Velikost člověka vzniká na oprátce chvíle.“
Michel de Montaigne
„Naděje je loveckým psem beze stopy.“
William Shakespeare
1. Alexej
Ida se probudila zpocená. Zas ten stejný výjev! V náručí drží děcko v peřince, podívá se mu do obličeje a uvidí nazelenalého netvora s velkýma žlutýma očima. Nelekla se ho, spíš k němu pocítila mateřskou náklonnost. Tak proč to zděšení? Že by z té lahve krve, co mu podala, aby se napil?
Ida přistoupila k oknu a z jejích rtů jste mohli odčítat slova…
„A jaké sny se zdají tobě, zlatíčko moje? Doufám, že ti nic nechybí… Ještě sousto, vitamín B a ještě axanicitin, to potřebujeme obě. Kdo by si pomyslel, že tak budu mluvit k tasemnici ve svém břiše a ne k děcku nebo k chlapovi. Chlapovi – to tak!
To bych musela být šílená! Parchanti, nestojí za nic, ani jeden. Jen lžou, lžou, lžou.“
Ida se podívala na hodinky. Když vyjde hned, stihne si v práci nalakovat nehty. Za pár minut už scházela schody a otevírala vchodové dveře svého domu. Jen co je otevřela, uviděla ho. Alexej, kolega z práce.
„Ido, nechtěl jsem volat, možná nás sledují. Za rohem mám půjčené auto…“ Vytáhl zpod kabátu jakousi věc a pečlivě jí objížděl pomyslnou Idinu auru.
„Žádný čip na sobě nemám, každý den se kontroluju,“ zamračila se Ida.
Nasedli do auta.
„Zmizel informátor,“ řekl Alexej. „každopádně přerušujeme spojení s centrálou, dokud nás osobně nevyhledají. Co včerejší zákrok?“
„Čip nechtěl v sítnici držet, potřebovali bychom menší a s většími úchyty. Mám implantovat podle plánu?“
„Jo, nic se nemění. Vysadím tě na zastávce, do práce se kousek svezeš, ať to není nápadné. Já jedu k doktorovi předstírat akutní problém.“
Rozloučili se. na zastávce. Alexej odjel. Ida pospíchala do práce.
„Bělko, tasemničko moje, zase jednoho dostali ti hajzli! Myslí si, že ovládli svět. Ale je nás pořád dost a bude nás víc a nezastavíme se, i kdybychom měli zhebnout. No co, kariéra v prdeli… Vystudovala jsem medicínu, absolvala stáže, dělala poskoka, než mě pustili k první operaci. Teď jsem možná dobrá, možná dokonce výborná – co bych to do sebe neřekla. Jenže šlus. Ještě dnes, snad zítra a budu muset zmizet. No, Bělko, tasemničko moje, mám jenom tebe.”
2. Dědeček
Ida zaklepala, vzala za kliku a vešla k dědečkovi. Na nemocniční pokoj to byla rozlehlá místnost vymalovaná příjemnou barvou. Dědeček spal nebo předstíral, že spí, jak to dělal vždycky, když někdo vstoupil. Nerad se s někým bavil. Když ale poznal, že ho navštívila Ida, hned ožil. Vyčetl jí, že k němu chodí tak málo, a že tu příště taky už nemusí být, vždyť přece ví, jak ho ten rak zevnitř užírá. Užíral mu játra.
„Nejsem Prométheus,“ zvolal dědeček. Pak se zklidnil a oči se mu zamlžily.
„Otevři okno, ať slyším déšť.“
Venku sněží, chtěla říct Ida, ale místo toho jen vstala a šla.
„Máš mě za blázna, který nepozná, že sněží,“ trucoval dědeček. Pak Idu pobídl, aby si sedla co nejblíž k němu a vyslechla si, co se dověděl nového. Prý se chystá velký zátah a padne spousta hlav. „Velkých hlav!“, zdůraznil dědeček.
Ida jen přikyvovala, že tomu rozumí, a pak, že ví, jak je to vážné a jak nebezpečné. A nakonec přikyvovala, že se to nesmí otřást naší vírou a že se s těmi prašivými psy musí nakonec zatočit.
Ze všech těch slov vyschlo dědečkovi v krku. Sáhl po skleničce, trochu se napil brčkem a pak do něho foukl. A foukl znova. Oči mu zářily. Bublalo to! „Věci můžou jít tam anebo zpátky! A když jdou zpátky,“ řekl a ještě foukl do brčka „může to být sranda! Ido, slib mi, že budeš opatrná.“
Slíbila.
„Umírám, neboť jsem obklopen lékaři.“
Alexandr Makedonský
„Kdo chce hýbat světem, nejdřív ať hne sám sebou.“
Sókratés
3. Roman
Ještě toho dne večer přistoupil u baru k Idě obstojný chlapík. Vysoký, svalnatý, strniště na tváři, v očích lesk i záblesk inteligence. Jmenoval se Roman. První liga – pomyslela si Ida a nechala se pozvat na drink.
Vyměnili si nejvýš tři věty, když Ida spatřila v hloučku lidí povědomou tvář. Kdysi na ni ukázal dědeček v jednom albu. Ida si na toho snědého chlápka měla dát pozor. Byl to on, i jeho jméno si pamatovala – Anuka Akura.
Vše se pak událo příliš rychle, aby to lidský rozum stačil sledovat. Akura vystartoval přímo k nim. Roman seskočil z barové židličky a porazil Idu loktem. Spadla na zem. Pryč! Roman padl vedle ní. Ida po čtyřech honem k východu. Roman za ní.
Běželi. Měnili směr. Ida a v těsném závěsu Roman. Když Idu doběhl, srazil ji stranou. Do křoví! Bodalo to, řezalo do kůže na loktech. Roman teď Idu zadržel. Přičapli mezi odpadky a zmuchlané toaletní papíry a ztěžka oddychovali.
„Točí se mi hlava. Vrať se pár kroků. Já ho přivábím,“ řekl Roman a podal Idě pistoli. Vzala ji neochotně, ale rozhodně. Za chvíli se objevil Akura.
To už byla Ida na svém místě. Namířila a zmáčkla spoušť. Akura běžel ještě tři metry a padl tváří na trávník. Za ním dobíhal druhý muž, ale když uviděl, co se stalo, odskočil stranou a odskákal pryč. Ida vyšla opatrně z úkrytu. Akura se nehýbal. Odkopla mu zbraň z ruky. Nohou nadvakrát otočila jeho tělo. Ida viděla, že má oči v sloup. Ale jistota je jistota. A neprůstřelná vesta se nenosí na čele. Ida zmáčkla spoušť podruhé
4. S mrtvolou v kostele
Silueta kostela strměla k soumračnému nebi! Roman měl problém vyjít schody k bráně. Vklouzli dovnitř, do úplné tmy. Oči si však brzy zvykly a rozeznaly obrysy předmětů. Kněze nemuseli hledat, hrál na varhany, jako každý večer pro potěšení, i když mu to moc nešlo. Ida nechala chlápka dole a mířila na kúr.
Otec Jan se divil, co tam Ida dělá v tam pozdní čas a bez dědečka. Myslel si, že se mu přitížilo a dal poslat pro svého dávného přítele, aby se s ním rozloučil. Když sešli dolů k Romanovi, ten už se nehýbal.
„Není mrtvý, ale puls má velmi slabý“, řekl kněz.
Odnesli Romana do malé místnosti, kde ho položili na stůl, aby mu Ida zastavila krvácení a vytáhla kulku. Konečně ji držela v pinzetě, kterou si kněz trhával chloupky z nosu. Vtom se ozval šramot. Kdosi otevřel vchodové dveře.
Otec Jan zpozorněl: „Mám tu infrakameru.“
Uviděli postavu a pak další, jak se sunou hlavní lodí k nim. Otec Jan popadl Idu za ruku a táhl ji za sebou. Kulka i s pinzetou spadly na zem.
„Co s chlápkem bude? Kvůli mně umře. Neměla bych raději umřít já?“ Pak ale zrychlila a ona táhla otce Jana za sebou.
„Tudy ne, tudy“, sykl kněz.
Vešli dveřmi do chodby, která se svažovala do tmy.
„Stát!“, ozvalo se před nimi. „Stůjte a nic se Vám nestane.“ Byl to muž, v ruce držel zbraň, jejíž chromovaná ocel v záři mobilu hezky svítila.
„Otec Jan?“
„Ano, jsem to já.“
„V kostele máte našeho bratra.“
„Bratrstvo modrého světla?“ sykl otec Jan.
„Vidím, že se vyznáte, jdeme.
S mužem a zbraní v zádech se vrátili k Romanovi. Byl v bezvědomí, nad ním stáli další dva chlapi.
„Chvála bohu, oddechl si otec Jan.“
„Myslel jsem, že to s ním bude lepší,“ zašeptal nižší ze dvou chlapů.
„Přál bych si to“, řekl ten vyšší.
„Udělám to já“, zvedl hlas muž se zbraní. „Otče, poslední pomazání.“
„Ano,” odpověděl zdrceně otec Jan.
Při slovech modlitby si Ida schovávala oči do dlaní. Pak uslyšela klapnutí.
„Bože, buď milostiv jeho duši,“ řekl jeden z mužů.
Běličko, co se stane s duší, když tě střelí doprostřed těla? Opustí tělo hned? Nebo se rozmýšlí a čeká tři dny, tři noci, než vyklidí pole hnilobě?
„Otče,“ řekl jeden z mužů, „postarejte se prosím o jeho tělo.“
„Spolehněte se“, odpověděl kněz.
Když Ida sejmula ruce z tváře, muži už byli pryč.
„Kdo mečem smrt nosí, toho meč skosí.“
latinské přísloví
„Tichými kroky a pozdě, přece však přichází trest.“
Albius Tibullus
5. Pohřeb
„Pojď, pomůžeš mi, umyjeme ho a připravíme k pohřbu,“ zašeptal otec Jan.
Ida mu pomáhala. Kněz mrtvému otřel tělo od krve, do díry vtlačil kus látky a zkřížil ruce na prsou. Po půl hodině už mrtvého nesli pryč. Znova scházeli do
podzemní chodby, tentokrát si svítili baterkou a šli déle. Zastavili u dveří, které vedly do rozlehlejší místnosti. Byly v ní kádě různých velikostí a nad každou z nich byl otvor větrací šachty. Ida záblo, jaká byla v místnosti zima a průvan.
„Tady odevzdávám tělo bohům pomocí kyselin a louhů, to podle potřeby. Prach jsi a v prach se obrátíš,“ usmál se smutně otec Jan.
Vtom sebou Ida trhla a otočila se za zvukem. Uviděla psa, malého pejska připomínajícího želvu.
„To je Rita, plaší tu potkany“, zasmál se otec Jan. „Prováděli na ní výzkumy, má v sobě geny různých jiných živočichů. Chtěli ji utratit, ale mě se jí zželelo. Tak tu teď capká v podzemí.“
Rita se přikolébala k Idě a vrtěla přitom šupinatým ocasem. Ty bys taky potřebovala tasemnici, pomyslela si Ida. Sehnula se nad psiskem a pohladila ho.
„Někdy ani nevím, jestli je to spíše dílo boží nebo Satanovo. Pojď, ukážu Ti, kde přespíš, já budu hlídat.“
Ida se zeptala na bratrstvo modrého světla. Otec Jan se divil, že o něm nic nevěděla.
„Bratrstvo modrého světla, jinak taky Modří andělé, je tajné bratrstvo, které založili odpadlíci z řad katolických kněží. Rozhodli se vzít osud světa do svých rukou. Očistit svět od tyranů, kteří zbídačili lidstvo, způsobují úpadek morálky, státní bankroty a hladomory. Očistit svět od těch nejbohatších, kteří vládnou pomocí virtuálních peněz, ovládají banky a života každého z nás. Modří andělé ví, že pravá cesta je vždy ta nejjednodušší. Říkají, že tyranie se neděje bez tyranů, a když nebudou tyrani, zmizí i tyranie. Takže likvidují tyrany včetně jejich rodin, neboť tyranova rodina je podhoubí další tyranie. Jako andělé tyranům srazí hlavu mečem. Postupně se k bratrstvu přidali další, kteří viděli pomoc světu, jako své poslaní. Z bratrstva se stala později mužská organizace, která chce dokázat jen to, co dokáže pravý muž. Jít za svým posláním bez bázně a s odpovědností nést za své činy ty nejděsivější následky. Se smrtí se počítá. To ona dodává věci nejvyšší váhu. Na straně bratrstva i tyranů.”
6. Tváří v tvář
Rita přiběhla Idě k nohám a začala je olizovat zelenkavým jazykem. Bože ne! Ida ucukla. Ale neměla to psisku za zlé. To zvíře koukalo tak přátelsky. Snad ani dědeček se neuměl tak podívat. Rita se pak otočila a pohodila hlavou, jako by Idu vyzývala k následování. Ta tomu nechtěla věřit, ale nemohla odolat – tím spíš, když Rita vklouzla do temné chodby a zamířila na stranu, kde Ida dosud nebyla. Při světle mobilu Ida míjela dvanácti zavřených dveří. Rita zastavila až u těch na konci chodby s nápisem XLIV – CV39.
Otevřela je a nahlédla do dlouhé potemnělé místnosti plné akvárií. Jak kolem nich procházela, viděla nezvyklá zvířata. Raky s přísavkami na nožkách, díky nimž chodili po skle, svítící chobotnice, prvoky velikosti nehtu, blešivce velikosti pěsti, medúzy s jakýmisi kovovými implantáty, ryby, co vystrkovaly nad hladinu své ptačí hlavy a snažily se zpívat, ale místo toho vyluzovaly jen kloktavé zvuky! A pak ty myši v nízkých teráriích! Pobíhaly sem a tam, vrtěly se a škrábaly ve snaze setřást se sebe piliny – lepily se jim na celé tělo kromě šnečí ulity na zádech. V několika dalších akváriích uviděla vznášet se lidské tváře, nepochybně připravené k transplantaci. Ida nad tím zavrtěla hlavou.
Pak vešla do další místnůstky – modravě osvětlené. Podlomily se jí nohy a musela se přidržet regálu, aby nespadla. Viděla své tělo naložené ve veliké skleněné nádobě, do které vedla spousta hadiček. Ta žena spala a spokojeně oddychovala. Ida chvíli hleděla do její – své – tváře. V hlavě jí hučelo podezřením a nenávistí k té ženě, jako k někomu, kdo ji oloupil o podobu a klid, zároveň však pocítila něhu a účast s její bezmocí. Jak dlouho tu leží? Všecko bylo tak zvláštní, už jen to, že ji sem dovedl ten výstřední psík. Hlavně své dvojče neprobudit. Tajila dech a potichu se vracela zpátky podél řad akvárií. V mysli jí ožívaly výjevy z učebnic biologie, všelijaké buňky a tkáně, ploštěnky, ryby…, objevovaly se i výjevy z knih a z bible, Adam a Eva, Kain a Ábel…, dlouhá pouť, na jejímž konci stojí dnešní člověk, spíš běží, stále nespokojený sám se sebou
„Země je společná matka všech smrtelníků“
Titus Livius
„Samota je vlastí velkých duší.“
Francis Bacon
7. Závěť Ouvejsyna
Když se Ida vrátila do svého pokoje, všimla si, že svírá v dlani dopis. Nevzpomínala si, že by ho brala. Musela to udělat, když stála vedle nádoby se svým dvojčetem. V tu chvíli byla mimo sebe. Ano, stál tam stolek. Musela ten dopis vzít odtamtud. Ida si sedla na postel a dopis otevřela.
Vy, kdož jste mě stvořili, a uvěznili mě. Vy, k nimž jsem vzhlížel, než jsem oslepl hněvem. Vy, kteří jste se mnou počítali, a přepočítali se. Otče Jane, dědečku Josefe, Miriam. I ty, sestřičko Ido, která jsi na mě radši zapomněla. Hovořím k Vám naposled.
Vy, kdož jste mě stvořili, a uvěznili mě. Vy, k nimž jsem vzhlížel, než jsem oslepl hněvem. Vy, kteří jste se mnou počítali, a přepočítali se. Otče Jane, dědečku Josefe, Miriam. I ty, sestřičko Ido, která jsi na mě radši zapomněla. Hovořím k Vám naposled.
Jsem-li za těmito mřížemi zbaven možnosti ovlivňovat dění na tomto světě, musel bych být šílenec, kdybych si myslel, že smyslem našich životů jsou naše činy. Za těmito mřížemi se mohu utěšovat, že myšlenka svede totéž co rozmáchnutá pěst. Pak si mohu spokojeně myslet, že za těmito mřížemi je před nimi a že ne vy, ale já jsem svobodný. Ovšem jen chvíli. Svědomí tu lež prohlédne a zatne své drápy. Proto se odvracím od myšlenek na klec. V touze žít a vyjít sám se sebou odvracím se od každé mříže. Zavírám oči a hledím dovnitř. Tak těžko se provrtat skrz všecko to bahno hněvu a zhnusení, led rezignace, kámen odcizení… až hluboko tam k sobě.
Ukrytý před veřejností, vychovaný za těmito mřížemi, vím tak málo o Vašem světě. Jen to, co jsem se dověděl z médií. Ale kdo ví dost, aby soudil dobře? Tisíckrát se mi vysmějte, já tvrdím, že tato společnost – pod pláštěm poníženého respektu a disciplíny – plive na život a velebí zmrtvení. Zapírá fakt, že každá hierarchie ochromuje. Probuďte se tvorové a žijte své tvary! A víc než tvary proměny svých tvarů! Tekutou nepolapitelnost, co uhne každé definici, každému trýzniteli života! To tvar přežívá a jeho proměny!
Tímto se loučím s Vámi a s Vaším světem. Sbohem.
Ouvejsyn
8. Osvald
Ida se musela uklidnit. Vyšla si do parku. Seděla na lavičce a sledovala procházející lidi. Stařenky se starodávnými kabelkami, pejskaře se psy, maminky s dětmi a kočárky… a bezdomovce – vesměs lidi, kteří onemocněli, přišli o práci a možnost splácet hypotéky.
Ida hovořila sama k sobě, k tasemnici ve svém břiše. „Bělko, člověk je na světě sám, a když má velké srdce, pojme do něho i samotu druhých.“
„Není vám dobře?“, ozval se shora hluboký hlas. Patřil pohlednému muži středního věku. Zhluboka oddychoval, právě se vydýchával z kondičního běhu.
Ida odmítla jeho pomoc, ale neodmítla nabídku, aby jí trochu zpříjemnil den. Bohužel mohl až večer.
„Tak tedy domluveno, těším se,“ usmál se muž a dal se znova do běhu.
Ida ho nespustila z očí, dokud se neztratil za stromy. Až do večera pak obcházela krámky a hledala něco na sebe.
Ten pohledný muž se jmenoval Osvald a byl to ten druh člověka, co vypadá skvěle, ale nesmí otevřít pusu. Ráno, když vstal jako první, Ida se v posteli radši obrátila ke zdi. Osvald pustil zprávy. Hovořilo se v nich o teroristickém útoku na jakousi banku. K útoku se přihlásila organizace bílých mučedníků.
„Parchanti,“ prohodil Osvald.
„Parchant,“ pomyslela si Ida.
Osvald spěchal. Musel už jít a nemohl tu Ida nechat déle, protože prý má jen jedny klíče. Samozřejmě, že ji zas rád uvidí. Zatímco pro ni hledal nový kartáček, Ida si prohlížela jeho kuchyňku. Nikde stopa po přítomnosti ani minulosti s ženou.
„Tady je! Středně tvrdý kartáček!“ zvolal z koupelny Osvald.
Vystřídali se. Osvald připravoval snídani. Ida stála nad umyvadlem. V zrcadle viděla pár unavených očí.
Vystřídali se. Osvald připravoval snídani. Ida stála nad umyvadlem. V zrcadle viděla pár unavených očí.
„Nesladím,“ odpověděla na Osvaldovu otázku. Přemýšlela o bílých mučednících. Kdysi to byla charitativní organizace, zachraňovala děti v třetím světě. Když se Ida dala na medicínu, taky chtěla jen hojit. I v ní ale převládla nenávist k těm, kdo dělají z tohoto světa peklo. Dnes měla operovat jednoho významného bankéře a implantovat mu čip na sítnici. Není vůbec snadné udělat to rychle a přesně, aby čip zaznamenával přesně, co pacient vidí.
„Stálá je jedině nestálost“
Imanuel Kant
„Dvakrát nevstoupíš do téže řeky.“
Herakleitos
9. Zpátky pro hodinky
Ráda zas viděla otce Jana. Ona se na nic neptala, on se na nic neptal. Asi to tak mělo být.
„Bože!“ trhla s sebou Ida. „Hodinky!“ Vybavila si je, jak leží u Osvalda na stolku vedle postele. Byly to hodinky po babičce. Váhala, jestli žádat o pomoc otce Jana, když pro ni už tolik udělal.
O hodinu později stáli oba se sadou paklíčů přede dveřmi do Osvaldova bytu. Otec Jan se snažil, až se mu potila pleš. Zkoušela to pak i Ida, než dostala nápad. Zavolat hasiče a zalhat, že v bytě někdo uvíznul. Budou tu hned. Otevřou byt. Ona vezme hodinky. Omluví se, že se spletla, nebo rovnou uteče. – Otec Jan neochotně souhlasil.
Už slyšeli běh do schodů. Už slyšeli zrychlený lidský dech. Měl přiběhnout hasič, který otevře ty zatracené dveře. Ida se zděsila. Vyběhli dva, první z nich Osvald v hasičské výstroji!
„Potřebuju dovnitř, Osvalde,“ řekla Ida nalomeným hlasem.
Osvald se začal vyptávat, a když se nic nedověděl, křičel. Otec Jan stál u dveří naproti a dělal, jako by tam nebyl. Druhý hasič se zmateně rozhlížel.
„Spěcháme!“ Vykřikla Ida.
Otec Jan se rozhodl odejít, ale druhý hasič ho zadržel. Otec Jan vyrazil a odstrčil překážku stranou. Hasič za ním! Otec Jan se ohnal křížem, který nosil v hluboké kapse rubáše. Hasič s otiskem kříže na tváři se skácel vedle hydrantu.
Ida se rozběhla dolů. S Osvaldem v patách brala schody po třech. Venku zamířila do davu. Osvald kousek za ní. Zdálo se jí, že zahlédla tvář jednoho z mužů, které poznala v podzemí kostela. To už byla se silami v koncích. Vyběhla z davu na trávník malého parčíku a ohlédla se. Ale Osvvald byl pozadu. Neběžel. Klečel ve strnulé póze.
Sledovala ho ještě dlouho. Věděla, že by měla utéct, ale zvědavost jí nedala. Osvald tam klečel dobrou čtvrthodinku a přiběhly děti. Prohlížely si ho, párkrát ho oběhly… Dospělí se mu vyhýbali, jen Japonci si ho fotili. Má mu zavolat záchranku?
Žije vůbec ještě? Ida netušila.
10. Tváří v tvář 2
Romanova a Osvaldova smrt Idou otřásla, stejně tak setkání s mutanty a se svým dvojčetem. Ale nejvíc ji dojal osud Ouvejsyna a to, že na svého bratříčka dočista zapomněla. Jak mohla?
Vzpomněla si, jak ho viděla poprvé, byl zabalený v peřince, malý klučík, trochu nazelenalý. Ida ho vzala do náruče, on vrněl. Ano, to byl ten výjev, který ji už roky budil ze spaní. Pak si Ouvejsyna vybavovala většího, stavěl věž z kostek. Bylo to kdesi v podzemí, nejspíš pod kostelem. Vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou se stále větší určitostí. Ano, po čase Ouvejsyna zavřeli do klece, protože utíkal. Dědeček se tehdy velmi zlobil. A pak… jako by se Ouvejsyn z Idina života vypařil. Ani záblesk vzpomínky. Jak je možné, že zapomeneme na někoho, koho jsme měli rádi. Izolovali mě od něho – došlo Idě.
Ida stála opět tváří v tvář svému dvojčeti, tentokrát ale spolu s otcem Janem, který ji sem sám zavedl.
„Opravdu bych to raději udělal sám, jenže nemůžu,” řekl kněz. “Až ji probudím, jednej rychle. Nevím, jak bude reagovat. Spala celý život.”
Idě to v hlavě vřelo. Pochybovala o svém právu to udělat. Zabít kus sebe a kamsi ho pohodit, aby ochránila jiný kus. Měla chuť zemřít. Zemřít v kusu těla, který ovládala svou myslí.
„Vlastně jí závidím,” promluvil do ticha kněz. “Nikdy nepoznala žádné zlo tohoto světa.”
„Nevím, jestli to dokážu,” zašeptala Ida.
„Vznikla jen pro tvou ochranu. Kdybys ji nepotřebovala, neexistovala by. Vlastně jsi to ty, ale jen tělesná. Ona nikdy nic nepocítila…” řekl otec Jan rozhodnutý věc neprodlužovat. Stiskl spínač, aby nahou ženu probudil.
„Otče Jane, jak vznikl Ouvejsyn? Chci to vědět. Hned teď.”
Kněz nestačil odpovědět. Nahá žena se probouzela. Otevřela oči. Byla slabá na to, aby se zvedla z lehátka, ale hýbala se. Pohnula nohou a prsty na rukou.
„Střílej, Ido, no tak!” naléhal kněz.
„Nemůžu.”
Žena otočila hlavu za hlasem. Dívala se teď Idě přímo do očí.
Ida si vybavila nespočet pohledů do zrcadla – bylo to tak podobné a přece tak jiné. Hleděla do očí té ženy a připadala si, jako by hleděla kamsi do nejtemnějších hlubin vesmíru. Bylo jí tak blaženě a zároveň úzko.
Vtom se obličej naproti stáhl a žena propukla v pláč.
“Střílej!” vykřikl kněz.
Ale Ida ho neslyšela. Viděla strach bezbranné čisté bytosti, slyšela zvuky rodící se duše, kterou právě přijala za svou
„Má dvojí smrt, kdo z cizí vůle umírá.“
Publius Syrus
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz