Odpusť, Kalašnikove
Motto:
Peklo k peklu sedá, nebe beznadějně hledá.
1. Dědictví
„Tenhle vypadá docela dobře,“ řekl Helmut, muž ve středních letech, kterému pleš ušetřila jen pár posledních vlásků nad ušima. „Anebo tento…“ pokračoval a ukázal na další z asi dvaceti obrazů opřených o zdi po obvodu rozměrného pokoje.
„No, není špatný,“ odpověděl po chvíli Gross, muž o něco mladší a menšího vzrůstu. „Ale když neznáte autora, nemůžeme jít s cenou moc vysoko. Říkal jste, že je potřebujete prodat rychle…“
„Vždyť víte…, zašeptal Helmut.“
„Opravdu netušíte, odkud ty obrazy váš bratr koupil?“
„Absolutně ne. Ani jsem nevěděl, že nějaké obrazy má.“
A Helmut se najednou rozplakal. „Odpusťte, občas to na mě teď přijde. Je to ještě moc živé. Navíc taková smrt! Zapíchli ho vidličkou do zad!“
„Je mi to moc líto,“ řekl vážně Gross, ale jakýsi démon v něm se tomu zasmál, a tak se Gross raději otočil, aby na něm to pobavení nebylo znát. „Napíšu vám tady na lísteček částku, jakou jsem ochotný za ty obrazy dát. Podívejte se, až budete v pořádku. Pokud s částkou budete souhlasit, ozvěte se mi, vyzvedl bych si je.“
Když vyšel Gross před dům, oddechl si. Neměl citové výlevy druhých lidí rád a vlastně mu vadily i ty vlastní. Vždycky přitom vystoupil ze své duše a hleděl na druhé nebo i na sebe, jako by stál na druhé straně řeky.
2. Kdo je maloval?
Obrazy konečně visely v Grossově obrazárně. Hezky v řadě jeden vedle druhého, bylo jich celkem osmnáct.
Gross odsunul žebřík stranou, aby si je mohl prohlédnout všecky naráz. Líbily se mu, ale ještě víc ho hřálo, že k nim přišel tak levně.
Podepsané nejsou, musím zjistit, kdo je namaloval. Je to vůbec divné, říkal si v duchu, zatímco šmátral v kapse pláště po kousku čokolády. Proč by se dnes umělec nepodepisovat?
Ze skromnosti ani náhodou! Že by do budoucna počítal se změnou identity? Ještě chvíli přemýšlel, ale malátnost byla tak silná, že další myšlenky ztrácely obrysy. Cože to mám zjistit? ptal se sám sebe a sedal si a lehal na pohovku, kterou si v obrazárně umístil pro případ náhlé únavy, jako byla tato.
Hned usnul.
Zdálo se mu, že má pod hlavou místo polštáře havrana, kterého tak drtí. Gross se však nedokázal pohnout a ptáka osvobodit. Musel poslouchat, jak sténá, a v tom sténání rozpoznával slova: „Ty obrazy, ty obrazy jsi neměl kupovat!“
Gross se rázem probudil. Seděl na pohovce a zíral do tmy. Na obrazech před sebou viděl jen místa, která patřila bílé barvě, a jak se trochu rozkoukal, snad rozeznával i nějaké bílé profily.
Snažil se rozptýlit špatný dojem ze snu, bohužel mozek ho neposlouchal a připomněl mu jednu nemilou událost.
Spal onehdy na hotelu se svou milou a ta se uprostřed noci probudila noční můrou. Zděšená ze sebe vysoukala, že se jí zdálo o babičce, jak ve své chalupě kráčí doprostřed světnice a ukáže na podlahu, odkud pak vyhrabe lidské kosti. Grosse tehdy zamrazilo a zamrazilo ho i teď. Probůh, proč takové vzpomínky?!
3. Dívka z kina
Gross chodíval do kina pravidelně a obvykle sám. Jednak ho nebavilo stále někoho přemlouvat a domlouvat se, jednak si o samotě filmy lépe vychutnával.
Seděl v třetí řadě od konce a kdykoli se otevřely dveře do sálu, malinko přimhouřil oči, aby zaostřil na přicházející siluety. Teď to byly dvě dívky v šatech nebo v sukních a soukaly se do řady přímo před něho. Neuvěřitelné! Když první z dívek pootočila hlavu a ukázala svůj profil, Gross v něm rozpoznal profil dívky z obrazů. Ta podoba! Nebylo pochyb!
Z filmu pak Gross nic neměl, celou dobu přemýšlel, co jen to může být za dívku. Musí s ní mluvit! Ale jak ji oslovit?
Rozhodl se nespěchat. Předpokládal, že si pak dívka půjde se svou společnicí sednout někam do kavárny a že ji osloví tam.
Místo toho se ale dívka po kině se svou společnicí rozloučila a vydala se sama přes park.
Gross od ní udržoval odstup, jenže cesta parkem byla dlouhá, a když na konci parku vstoupili na asi padesátimetrový most, kde se Grossovy kroky rozléhaly ještě víc, začala být situace neúnosná. Gross se odhodlal ke krajnímu řešení.
Rozběhl se, a než stačila dívka zareagovat, zkrátil odstup mezi oběma na polovinu. „Chci se vás jen na něco zeptat…“
Dívku to nejspíš vylekalo ještě víc. Hned za mostem prudce změnila směr. Mezi popelnice! Dívčin odhad byl chybný… byly vyšší. Zakopla. Svět se jí zhoupnul… a ona najednou ležela na zádech. Nad ní jen černo a drobounké hvězdy… a po chvilce Gross.
Dívka se před ním schoulila. Než vstala a nechala se odprovodit domů, pověděl jí Gross všecko, co věděl o tajemných obrazech, které teď visí v jeho obrazárně. Bohužel jí to nic neříkalo. Jmenovala se Hedvika
4. Opičácké potřeby
Setkání s Hedvikou probudilo v Grossovi něhu, jakou už
dlouho nepocítil. A něco víc: touhu se dvořit a zaujmout.
Už to v něm muselo zrát déle, vždyť jak jinak vysvětlit, že si nedávno koupil auto a zařídil byt, i když se bez toho dřív dobře obešel. Však si v duchu i párkrát vytkl, že ho zmohly opičácké potřeby.
Opičácké potřeby – tak říkala Grossova babička všemu, po čem lidé prahnou podobně jako zvířata… od jídla a pití přes sex až po to, aby se zalíbili druhým a aby je druzí uznávali. Ach babička! Ta žena musela trpět… neskutečně trpět. Měla dvacet dva let, když jí zemřel manžel, a od té doby se nedotkla jiného
muže. Gross by tak trpět nedokázal, to věděl moc dobře.
Zrovna včera si koupil dvě prostitutky, aby s nimi dělal věci, které se neodvážil navrhnout žádné ze svých bývalých přítelkyň. Gross se zamyslel: ať už se muž uchýlí k čemukoli, v hloubi srdce si necení nic víc než ženskou neposkvrněnost; a dnes, kdy na ni přestává věřit, ztrácí půdu pod nohama, z neohroženého rytíře se stává padavka.
Jak o tom přemýšlel, dostal chuť na mladé ženské tělo. Vzpomněl si na Gizelu, tmavookou dívku s velkými prsy. I když nebyla úplně jeho typ, měl ji obzvlášť rád, protože dělala všecko, co si přál, a protože to dělala s radostí. Kdyby to nedělala s kdekým, snad by ji i miloval. Třeba by v ní našel
onu čistou oddanost jedinému muži.
Všechno prasáctví dělané s láskou je modlitba, o tom byl Gross nezlomně přesvědčený. Žádnou nemiloval, teď ale zatoužil, aby se to změnilo. Hned! Už dlouho nebyl Gross tak rozrušený. Stál v koupelně před zrcadlem a nepoznával se. Všechno v něm vřelo
a on ztrácel přehled, co je co. Aspoň trochu se uklidnit! A tak zvedl telefon, aby ukojil své opičácké potřeb
5. Gizela
Gizela jako obvykle nezklamala a Gross vydal ze svého těla to poslední.
„Měl bys mi volat častěji,“ uculila se Gizela, když s námahou vstávala z gauče. Nad Grossem se vztyčila její vyvinutá ňadra a klín s chloupky upravenými do srdíčka a on se kochal přirozeností toho těla, tou svobodou beze studu, tou vyzývavostí i sebejistotou. A pak se Gizela sklonila a dala Grossovi polibek na čelo. A v jeho hlavě se rozvířily vzpomínky na všechny ty smyslné chvíle, které spolu prožili.
Kdy z něho udělala vládce svého těla, prodlouženou ruku své touhy i bezcitného dobyvatele… to všechno Gizela dokázala.
Jak ji Gross vyprovázel ke dveřím, podlamovaly se mu kolena a penis ho pálil tak, že nemohl myslet na nic jiného. Gizela vzala za kliku a ve škvíře se objevila známá tvář… ano, byla to Hedvika. Měla oči dokořán, nejspíš proto, že ve stejném okamžiku uviděla Grossovu nahotu spolu s odcházející prostitutkou – Gizelin vzhled nenechával nikoho na pochybách.
„Zadržte,“ vyštěkl Gross, „jen se obléknu.“
Teď kolem sebe projdou, dívky ze dvou světů, pomyslel si Gross a ta představa v něm vyvolala poťouchlou radost. Co si teď asi každá myslí, co si myslí Gizela a co si myslí Hedvika?
Navzájem o sobě nic neví a domýšlejí se. A já jsem teď v očích Hedviky chlípák a v očích Gizely jsem ještě ujetější. Ale může mi to být všecko jedno, vždyť nakonec žádnou nepotřebuju.
Ano! Nikoho a nic! … a jedině to mi dává sílu zlehka se
nadechovat.
6. Vrať mi ty obrazy!
„Přišla jsem za vámi, protože nemám kam jít… Přítel zmizel, všichni jsou pryč…“
Gross se chtěl zeptat na její rodinu, ale pomlčel.
„Vy nic nevíte?“ pokračovala dívka, „V ulicích jsou ruští
vojáci.“
Gross si vybavil, že zprávy o možné ruské invazi zaslechl už před několika dny.
„Tak přece,“ polknul, když vtom zazvonil telefon. „Ano?“
Byl to Helmut, muž, od kterého nedávno koupil sérií obrazů.
Helmut chtěl plátna zpátky, prý že zaplatí víc. Dívka sledovala, jak Gross kroutí hlavou a mračí se, odsekává… jednou je koupil, nic nevrátí. Sotva Gross telefon odložil, znova zpozorněl. Zpoza okna uslyšel známý hlas. Nebylo pochyb, byl to Helmut.
„Vrať mi ty obrazy!“
Gross požádal Hedviku, aby křiklouna napomenula a řekla mu, že Gross doma není a vrátí se až zítra. Hedvika opatrně otevřela okno a vyhlédla.
„Ať se ukáže! Chci ty obrazy! Nelži! Je tam!“
Hedvika okno zavřela. Helmuta však neodradila. Křičel dál a ještě hlasitěji, pak začal do okna házet kamínky.
„Chci je hned! Otevři dveře! Však já si počkám… Já mám času dost!“
7. Cesta sklepením
Hedvika vyhlédla z okna ještě několikrát a pokaždé tam Helmuta někde uviděla. Teď stál částečně schovaný za rozložitým platanem.
Hedvika vyhlédla z okna ještě několikrát a pokaždé tam Helmuta někde uviděla. Teď stál částečně schovaný za rozložitým platanem.
Grossovi došlo, že zůstat v bytě déle by mohlo být nebezpečné.
„Musíme odtud,“ řekl a vysypal rybičkám v akváriu víc žrádla než obvykle. „U věšáku visí dva svazky klíčů, vezměte je prosím.“
Zamkli za sebou byt a sešli po schodech až ke vchodovým dveřím, ale nezastavili u nich. Zamířili do sklepa.
Až pátý klíč pasoval do zámku a Grossovi se už trochu třásly ruce. Dveře se rozletěly, jako by byly předtím k futrům přilepené. Průvan vehnal oběma do tváří chlad a zatuchlinu.
„Opatrně, podlaha je nerovná,“ upozornil Gross.
Prošli kolem několika sklepních kójí a zastavili před cihlovou zdí, na které viděli své velké stíny. Dívka pohlédla nechápavě na Grosse. Ten se sehnul a z malého výklenku vylovil kladívko.
Po chvíli se Gross proboural do další chodby. „Nechodím tudy často,“ řekl, zatímco šteloval ruční baterku, aby vrhala co nejširší kužel světla. „Ještě dnes to zazdím“.
Teď šli mnohem pomaleji, protože museli přešlapovat trámy a hromádky cihel. Cesta pak vedla strmě vzhůru až k místu, kde se do sklepa propadla přízemní podlaha, krytá položenými dveřmi. Gross zatlačil nahoru a odsunul je.
Vyškrábali se v rohu prázdného pokoje. Po zemi se válely kosti různých velikostí. „Kočky a psi… ještě po bývalém majiteli,“ zašeptal Gross spíš pro sebe.
8. Kde domov můj…
„Ten dům je můj,“ odpověděl Gross, „chtěl jsem ho rekonstruovat, ale okolnosti rozhodly jinak…“
Hedvika se postavila k oknu a opatrně odsunula těžký závěs, aby pohlédla ven. Odkryl se jí výhled na řeku a na park, a kdyby jí teď mohl Gross pohlédnout do tváře, všiml by si, že jí do očí vstoupily slzy.
„Všechno je to tak zvláštní, jsem tady teď s vámi… v cizím opuštěném domě… měla bych si připadat smutně, ale ne… připadám si spíš, ano, připadám si normálně. Ne tak sama jako skoro pořád. Ono… je to tím, že mám ráda věci, kterým se druzí jen smějí. Dneska, když se střílí, se lidi ničemu nesmějí, že… nesmáli by se tomu, že čtu knížky… neošklíbali by se, že to na ně hraju, abych vypadala chytřejší… Co na tom, že většinou přečtu jen pár stránek a musím knížku odložit, protože se mi z toho udělá špatně, někdy pak i pár dní nic nesním…“
Gross tomu rozuměl, sám kolikrát pocítil něco podobného, i když se to netýkalo zrovna knížek. Bohužel netušil, co na to říct, a tak mlčel. Přihlásil se na mobilu k rádiu…
„Spojenecké síly NATO obsadily Suezský průplav… indická pozemní vojska překročila hranice Pákistánu…“
Až teď si uvědomil, že slyší zdálky výstřely a že je slyšel už od rána, jen mu při ukájení svých opičáckých potřeb nedocházelo, co se děje.
„Vzalo to rychlý spád,“ poznamenal a svalil se do jednoho ze dvou ušáků uprostřed místnosti. Sledoval, jak zvířený prach opět klesá na své místo. „Pojďte si sednout, u okna není bezpečno.“
9. Rudý kabát
Jen co se Gross v křesle uvelebil, začala se mu zavírat víčka. Věděl, že usne buď za chvíli, anebo vůbec, pokud se mu do mysli vloudí neklid. Snažil se vybavovat tváře svých milenek; byly to uzavřené kapitoly a on zatoužil zpřítomnit si trochu
té lásky, kterou mu dávaly a ve kterou v bdělém stavu ani nevěřil.
Už musel usnout, protože se před ním najednou objevil úplně jiný pokoj. Na stropě ozářeném sluncem vlály cáry pavučin.
Připomněly mu řasy v říčním proudu, taky se tak líně táhnou.
Stěny pokoje byly pokryty zastaralým vzorem, jaký si pamatoval u své babičky, v rohu stál věšák a na něm visel červený dámský kabát, krásný; kdysi podobný kupoval s jednou ze svých dávných lásek. Komu patří? Gross se rozhlédl po místnosti a zahlédl Gizelu. Byla nahá, seděla v houpacím křesle s jednou nohou zdviženou tak, že jí bylo vidět všecko.
Svůdně naklonila hlavu a zasmála se. Její smích zněl líbezně… jenže hned se začal měnit a přecházel v něco jako kvílení.
„Přestaň, řekl Gross, ale Gizela nic. Přiskočil k ní, že ji umlčí.
Gizela mu dýchla do tváře, aby poznal, že pila a že pila moc.
„Poletíme, jsem Havranice! Uletíme té čubce!“ hekala Gizela a ukazovala na přicházející dívku, jejíž profil se shodoval s profily z Grossových obrazů. Byla to Hedvika.
„Mesiáška! Fuj!“ křičela Gizela. „Nakazí tě!“
„Přišla jsem si tu schovat tašku,“ řekla Hedvika klidně, jako by Gizelu ani neviděla, a pak nechala Grosse do tašky nahlédnout. Moc se tam dívat nechtěl. Tušil něco zlého, temného. Ano, bylo to temné. V tašce se tísnil mrtvý zkrvavený havran.
10. Odpusť, Kalašnikove
Když ráno Hedvika otevřela oči, viděla Grosse, jak montuje velkou odstřelovací pušku. Na zemi kolem ležely tašky s jídlem a pár dalších zbraní, druhá puška, samopal a dvě pistole.
„Pomůžeš mi s bednou munice, sám ji nahoru nevytáhnu,“ usmál se Gross.
„To je budeme střílet?“ vytřeštila oči Hedvika.
„Přišli, i když si je tu nikdo nepřál. Je třeba jim to naznačit,“ řekl Gross a vložil náboj do OP 96. Pak si přichystal osm stanovišť, každé u jiného okna. „Musíme měnit pozici, jinak nás vysledují. Vystřílím jen osm střel. A zdržíme se tu jen do večera, už jsem se spojil se známými, kteří znají bezpečnou cestu odtud…“
Hedvika přikývla. Tón Grossovy mluvy jí připadal nepřiměřený situaci. Ano, nervózní hlas by ji zneklidnil, ale přílišný klid ji děsil ještě víc.
Gross si mohl připadat jako hrdina a dokonce se o to pokoušel. Jenže nešlo mu to. Ta role mu neseděla, nesedělo mu dvořit se Hedvice tímto způsobem. Navíc z toho, co chystal, neměl nejmenší radost. Dosud zastřelil jen jednoho člověka, a to omylem. Hodně toho tenkrát litoval, byl z toho dokonce zoufalý. Proto teď neprožíval vůbec nic, ani se mu nechvěly ruce. Snad si uvědomil, že to není v pořádku, že by si ti chlapi, které zastřelí, zasloužili, aby něco cítil.
„Hedviko, zacpi si uši!“
Vystřelil. Byla to silná rána a dlouho se rozléhala. Hedvika přesto uslyšela, co při ní Gross řekl. Řekl: „Odpusť, Borodine.“
Do večera pak Hedvika uslyšela ještě sedm jmen; některá neznala. Dostojevskij, Jesenin, Puškin, Čajkovskij, Gagarin, Tupolev, Mendělejev. A Gross žádal o odpuštění, ale nikdo mu neodpouštěl.
11. Havran
„Toto je VSS Vintorez, ruská puška, skvělá a hlavně tichá zbraň.“ Gross ji podal Hedvice, aby si ji potěžkala. „No jen si ji vyzkoušej, hlavně nemiř na mě.“
Hedvika už Vintorez neodložila; vyrazili na cestu, kterou Gross promyslel do posledního detailu. Prodírali se podzemními tunely, brodili kanály a přebíhali otevřená prostranství, přičemž to všechno zdolávali tak nekonečně pomalu, až začala Hedvika pochybovat, že kdy dojdou cíle. Navíc, teď museli zastavit, protože zaslechli jakýsi zvuk. Šramot?
Jakoby se k nim někdo plazil. Kdyby se aspoň nekrčili pod troskami, které hrozily, že se sesunou! Minuta, dvě… deset, dvacet… Zvuk neustával. Gross nečekal, že Hedvika vystřelí.
Ozvalo se pár tichých ran. A šramot ustal.
Gross byl nazlobený, ale nedalo se to vrátit. Zbývalo jen čekat, co se stane. Nestalo se nic. Přesto se ze svého úkrytu nehnuli ještě dobrou půlhodinu. Místu, kde Hedvika něco zasáhl, se bohužel nemohli vyhnout. Gross musel dívku za sebou skoro vléct. Klopila oči.
„Havran,“ řekl Gross a zvedl ptáka skoro do výše své hrudi.
Pták měl dva zásahy a krvácel. Na chvíli, jako by Gross spatřil místo havraní hlavy hlavu Helmuta, muže, od kterého nakoupil sérii obrazů. Fuj! Havran hned dopadl zpátky na zem.
V Grossových očích šlo vyčíst jen rozpaky, zato v těch Hedvičiných, v těch byl úžas i úleva, odpor i lítost, zoufalství i něha. A Gross si uvědomil, jak moc tu dívku potřebuje.
Nemohli setrvávat, museli dál. Hned a rychle. Plazit se
podzemním tunelem, spěchat směr bezpečí, tam za
Grossovými přáteli. Ano, Robertson a Smrk už čekají a určitě také Weinacht a Jurovič. Bože, díky za těch pár duší, které nezapomněly!
12. Zlatý klín
Gross se probudil. Na stropě ozářeném sluncem vlály cáry pavučin. Připomněly mu řasy v říčním proudu, taky se tak líně táhnou. Otočil se na bok a spatřil nohy. Ta dívka byla nahá a odkrytá. A ležela naopak, takže jí nebylo vidět do tváře. Mohla to být jedině Hedvika a mohli být jedině ve Weinachtově vile.
Gross si nic nepamatoval. Jak je asi člověku s Alzheimerem, když najednou procitne a neví, kde je a jak se tam dostal.
Pohled na nahou dívku, na její nohy, boky a klín zalitý sluncem Grossovu mysl přece jen uchlácholil. Gross se usmál a lehl si tak, aby si dívčích půvabů užil co nejvíc.
Lekne se, až se probudí? přemýšlel. Třeba si taky na nic nevzpomene. Nejspíš ale vstane a půjde. Holky jsou bláznivé, berou mužům potěšení a vzdávají se tak své síly.
Dívka se malinko pohnula – pokrčila nohu. V rozkroku se jí zaleskly rašící zlaté chloupky. Gross pocítil pokušení dívku políbit na vnitřní stranu stehna, ale odolal tomu.
Dívka zavrněla a pomalu se zvedala na lokty. Je to Hedvika?
Dívka zavrněla a pomalu se zvedala na lokty. Je to Hedvika?
Ano… je stejně stará, má stejnou postavu a tvář, barvu vlasů a očí… je taky krásná. Ale je to opravdu ona? Gross tupě zíral na nahé dívčino tělo. Proč vůbec zapochyboval? Napadlo ho, že musel udělat něco moc zlého. Že takhle nepochybuje někdo, kdo žije, jak má. Musel se celý život mýlit! V každém kroku, který udělal, v každém mrknutí oka! Bylo to bolestné zjištění. Bolestné a osvobozující
13. ...
14. ...
15. ...
16. ...
17. ...
18. ...
19. ...
20. ...
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz