Muž, který vrhal ženský stín
Motto:
Ptali se mě, odkud jsem. A já jim odpověděl: Nevím, odkud mě cosi vyrvalo a hodilo do břicha mé matky.
Neděle 1. října: probuzení
Probudil mě divný zvuk. Něco mezi kňučením psa a bekotem jehňátka.
Otevřel jsem oči a uviděl ústa své spící ženy. Co nejtišeji jsem se posadil na posteli. A tehdy jsem to uviděl poprvé. Svůj stín. Jenže jiný než obvykle!
Příliš jiný, než abych ho ignoroval! Kde se měla zvolna klenout mužná hruď, klenula se plná ženská ňadra! Že by nějaký předmět mezi mnou a oknem?
Ne! Bůh je mi svědkem – málem jsem omdlel.
„Co je, miláčku?“ zamumlala žena, aniž otevřela oči.
S rukama na prsou jsem zamířil do koupelny. Zrcadlo mě uklidnilo, stín na dlaždičkách mě znova vyděsil. Druhé zrcadlo bylo v předsíni, třetí ve skříni.
Obešel jsem je. Napůl jsem si oddychl, zůstávám mužem, jenom můj stín má ženská prsa.
Přesto se mi trochu chvěly ruce, když jsem si kuchyni vařil kávu a ještě horkou ji pil, aby mě zahřála, jak to po ránu potřebuju. Pak jsem se vrátil do ložnice a plný touhy čekal, až se žena vzbudí. Byla sobota, a tedy i šance. Jak jsem tak hleděl do okna, zastesklo se mi po časech, kdy jsem nemusel o sex žadonit… v náručích nespočtu milenek tam v podchodech, v kinech, parcích nebo taxících.
Žena se konečně probrala. Ne, neměla chuť. Ale zželelo se jí mě. Nebudu popisovat podrobnosti: všechno šlo dobře, až do chvíle, kdy zahlédla na zdi můj stín. Okamžitě si sedla a začala ječet. Znervóznila mě, tak trochu jsem totiž spoléhal, že ten stín uvidím jen já. Ječela dál a nešlo ji uklidnit. Marné bylo domlouvání, že tím nic nespraví, neujal se ani návrh, ať to bere jako sex ve třech. Prý jsem se úplně zbláznil! Ale byla to ona, kdo tu ječel jak pominutý.
Drapnul jsem deku a zavřel se v pracovně, kde běžně přečkávám nepříznivé výkyvy manželského života.
Pondělí 2. října: v náruči vědy
„Neuvěřitelné!“ rozjařil se doktor Palice, můj přítel a fyzik v jedné osobě. „Prostě neuvěřitelné!“ Oči mu zářily, ruce se mu chvěly vzrušením. Přecházel nervózně po místnosti, mnul si bradu a tvář mu křivila nespokojenost.
„Podívej, je to sice věc objektivní, vidím ji i já. Ale když to někam napíšu, popřu pár fyzikálních zákonů a všichni se mi vysmějí. Řeknou, že jsem se zbláznil a smetou to ze stolu. Totiž – kdyby to viděli jako já, museli by pak přesvědčit další lidi, aby se na to podívali. A to je pracné. No a vůbec… Ani mi nemůžeš zaručit, že budeš takový stín vrhat pořád. Představ si, že by to pominulo. Jak bych pak vypadal!“
„Všechny fyzikální zákony platí za všech podmínek?“ namítnul jsem. „Vždyť existují různá omezení. Měly by se najít!“
„To jo,” uznal zádumčivě Palice. O něco už ale kolem mě pobíhal a rozestavoval různé zdroje světla. „A svítíme,“ zvolal. „A měříme!“ A měřil. Chtěl, abych se všelijak hýbal, a přitom mě fotil a natáčel na kameru. „Úžasné! Ještě ohyb stínu na překážkách a nějaká zrcadla!“
Když ke mně přikláněl duté zrcadlo a já spatřil svou zdeformovanou tvář, zdálo se mi, jako bych na okamžik zahlédl svého otce. Nad vypouklým zrcadlem jsem měl obdobný pocit, tentokrát se ale týkal tváře mé matky. Všechno mě uvádělo do prapodivné nálady. Bylo tak zvláštní sedět na židli v bytě svého přítele, vědět, že venku je už noc a všichni spí, a hlavně tušit, že se nejspíš schyluje k zásadní změně v mém životě, že nic už nebude jako dřív – že já sám nebudu jako dřív.
Asi po hodině napustil vanu a přikázal mi, abych se nad ni naklonil. Měřil lom stínu. „Ještě interferenci na tenké vrstvě a na mřížce, pak polarizaci a spektrální analýzu…“ mumlal pro sebe Palice, zatímco mi tlačil hlavu těsně nad vodní hladinu.
„Víš, napadlo mě, že bys mě tu teď mohl utopit…“
„Nic nic a nic, ani s rozptylkou“ vzdychl Palice, jako by mě ani neslyšel.
„Příště zkusíme pokusy s elektrickým proudem a magnetismem.“
Můj případ přítele nepochybně nadchnul. Když jsem odcházel, bylo půl čtvrté ráno a už mi nic nejelo, takže jsem musel domů pěšky.
Úterý 3. října: v psychiatrické ordinaci 1
Byla to moje první návštěva psychiatra, a jen co jsem vstoupil do ordinace, doufal jsem, že i poslední. Někdo by možná zaplesal nad stěnou posetou fotkami usměvavých tváří, ale mě z toho bylo spíš nevolno.
„Moji kolegové a pacienti, takový průřez mou praxí,“ řekla mladá pohledná žena sedící v bílém plášti za velkým plastovým stolem. „Dáte si kávu nebo čaj?“
Vypadala sympaticky a ještě sympatičtější byla její ráznost, s níž chtěla odhalit můj problém. Nemohl jsem jí mít za zlé, že se ptala na věci, které s mým problémem vůbec nesouvisely.
„Nejsem praktik“, sykla doktorka, když jsem se začal svlékat do půl pasu. Když pak uviděla můj stín na jedné ze svých fotografií, zakryla si ústa.
„A to vám působí problémy? Jak velké?“
„Velké.“
Doktorka se posadila zpátky za stůl a změřila si mě pohledem.
„Cítíte se být mužem nebo ženou?“ zeptala se přímo.
„Mužem.“
„Ženou vůbec?“
„No teď trochu ano.“
„A cítíte se být víc ženou… třeba když umýváte nádobí, vynášíte smetí…“
Chvíli jsem na ni nechápavě zíral.
„Víte, spousta mužů tak přichází o svůj pocit mužnosti, nejspíš budete světlá výjimka… Podívejte,“ řekla po krátké odmlce, „mám tady skvělé prášky, je to novinka. Stačí půlka a to nejhorší prostě zaspíte.“
„A když to nepřejde?“ zvedal jsem se už ze židle.
„To nic,“ vyprovázela mě ke dveřím doktorka. „Můžete zkusit být ženou. Třeba vám tak bude líp.“
Středa 4. října: šéf se zlobí
Jenom jsem dorazil do práce, zavolal si mě šéf do své kanceláře. Prý nebude jmenovat, od koho se mu to doneslo, a přejde přímo k věci. Moje sexistické chování rozptyluju klienty. Jestli mám nějaký problém, to že ho nezajímá, s tím ať se vyrovnám po svém. Třeba se můžu oblékat do něčeho, aby můj problém nebyl vidět.
Namítnul jsem, že se pak nechutně potím. Ale to jsem říkat neměl, zvlášť slovo nechutně šéfa rozlítilo.
„Potit se v práci, to je přece vaše povinnost! Kdo maká, ten se potí!“
Pak sáhl do kapsičky, vyjmul z ní kapesníček a utřel si orosené čelo. Trochu si oddychl a začal nanovo. Vypadalo to nadlouho. Když se šéf rozběsní, neví, kdy přestat. Jak se nade mnou nakláněl, bál jsem se, že se na mě jeho obrovské zavalité tělo svalí. Zrovna byl v nejlepším, když kdosi zaklepal na dveře.
„Teď ne!“ Zakřičel šéf.
Dveře se přesto otevřely. Vešel doktor Palice s videokamerou. Zamířil hned k nám a tlačil mě ke zdi, aby mohl natočit můj stín.
„Přesně tohle potřebuju, křiče dál,“ prohodil s okem na displeji směrem k šéfovi.
„Kdo tu křičí!“ vykřikl šéf. „Co si to dovolujete tady vtrhnout!“
Šéf byl celý brunátný, ještě aby ho kleplo! Měl ale jiný úmysl: vyprovodit doktora ven. Chytil ho za límec a začala přetahovaná. Já zatím lovil pod jejich nohama videokameru. Šéfovo objemné tělo brzy ukázalo svou převahu.
Doktor Palice mával rukama: „je to tam, přines mi to video!”
Čtvrtek 5. října: adieux
Nějak vám naroste hlava, nějak srdce. Hlava mi narostla otevřená, srdce uzavřené. Bije silně, ale neukáže pro co. Mnozí pak nevědí… Někdy to zamrzí, zvlášť když spousta let lásky vyšumí bez povšimnutí.
Má žena si už roky myslí, že k ní nic necítím. Čas všecko otupí, že. Mou lásku neotupil, otupil mou chuť ji dokazovat.
Seděli jsme spolu večer v kuchyni u večeře. Měli jsme špagety a jako obvykle jsem s nimi trochu zápasil. To však bylo nic proti slovním tahanicím s mou ženou.
„Pořád se hádáme,“ konstatoval jsem stav, protože už mě nenapadlo říct nic na svou obranu.
„A divíš se? Co jsi v poslední době pro mě udělal? Myslíš jen na sebe! Ne, vlastně ne. Myslíš ještě na cizí ženské. A ten tvůj stín, to je důkaz toho, že se ti už do hlavy ani nevejdou! Je ten stín vůbec tvůj? Co je to za ženskou?“
Nechápal jsem ji – nechápal a už delší čas podezříval, že ve svém srdci chová někoho jiného. Jinak by přece něco takového nevypustila z úst.
„Můžeme se rozejít“ řekl jsem nejhorší možnost, která mě napadla. Chvíli bylo slyšet jen tikání starých hodin po mé dávno zesnulé babičce.
„Můžeme,“ zamumlala žena se slzami v očích.
Přikývl jsem. Přišlo mi, že přikývnout na nejhorší možnost bude nejlepší odraz do nového života.
Žena šla spát. Aspoň řekla, že jde. Já se odebral do své pracovny, otevřel jsem okno a hleděl do tmy. Hvězdy bylo vidět jen v několika trhlinkách mezi mraky. Co se stalo špatně? Slivovice mě zbavovala soudnosti. Ani nevím, kdy jsem usnul.
Pátek 6. října: šéf se baví
Zrovna jsem si žehlil halenku, když se ozval telefon. Byl to Palice. Nadšeně mi křičel do ucha, že do města dorazí jeho kamarád ze studií. Prý je to skvělý fyzik a má zájem se na mě podívat. Sraz bude v klubu Narcis.
Nikdy dřív jsem v klubu Narcis nebyl, ale už ten název mi mohl napovědět. Klub byl plný chlapů, oblečených většinou dost výstředně. Rozhlížel jsem se po prázdném stolu, když mě kdosi poklepal po rameni. Nebyl to Palice, byl to šéf!
„No ne! To je překvapení!“ zdvihl obočí. „Myslel jsem, že jste ženatý. No, já vlastně taky, takže nemám co říkat!“
Bylo mi jasné, že kdybych uváděl věc na pravou míru, jen bych tím vše pokazil.
K šéfovi přistoupil zezadu mladík v rozepnuté košili a začal mu olizovat ucho. „Říkal jsem levé ucho, ne pravé!“ vyjel šéf podrážděně.
Mladík se vylekal a stáhl. Ani mi nebylo do řeči. Přemýšlel jsem, s kým dorazí Palice, a jak to dopadne, až se setká s šéfem.
„Probůh odvažte se trochu, vždyť mě tu uspíte!“ zvolal šéf s úsměvem, zatímco mu mladík olizoval už správné ucho.
„Ano, ano, jenom se na to trochu posilním,” odpověděl jsem a zdvihl svůj nápoj, přes který jsem náhle uviděl přicházet Palice.
Šéf zpozorněl. Palice se zarazil. Já se chtěl zdekovat. Pozdě!
„Zase vy! Přišel jste mi zkazit večer?“ řval ze startu šéf.
Palice nestačil říct ani slovo a už byli v sobě. Šéf tlačil fyzikovo tělo nemilosrdně k východu, dokud mu vyhazovač nezatarasil cestu. To ale neměl dělat, protože šéf byl opravdu v ráži. Když vyhazovač upadl na zem, kdosi vypískl. Pak vypískli další a během chviličky se strhla hotová mela. Jenže jiná, než na jakou jsem byl zvyklý z klubů, kam jsem chodil.
Sobota 7. října: u vědmy
V místnosti, jejíž tmu proráželo jen několik plamínků svíček, jsem musel vědmu chvíli hledat. Seděla v koutku pod sobím parožím ověšeným lebkami psů a veverek. Došel jsem až k ní a sedl si do koženého křesílka.
Vědma ani nezdvihla oči a oslovila mě: „Co vás sem přivádí…? – Ano, už to vidím!“ Viděla to v hrnci, ze kterého stoupala pára. „Vidím velkou změnu, váš život se celý…“
„Je v tom žena, vaše práce se hroutí…“ řekla a podala mi lžíci, abych nabral z hrnce a vylil to na bílou látku, kterou přede mnou právě rozprostřela. V záři svíčky bylo vidět, jak se vytvořila krásná rudá skvrna. „ Ó!“ vyhekla vědma s očima přišpendlenýma ke skvrně. „Kohoutí krev promluvila!“
Nečekal jsem, že bude kohoutí krev promlouvat něco zvlášť příznivého, ale tak děsivá věštba mě opravdu překvapila.
„Přijdete o levou ruku!“
Na chvíli se mi zatmělo před očima a jak jsem se trochu zapotácel, uviděl jsem sám sebe bezrukého. Vstával jsem z postele a spatřil přitom na stěně svůj stín, jak na mě vztahuje své ruce, které mě chtěly zardousit.
„A jak se to stane?“ polkl jsem nasucho.
„To tu nestojí. Taky to může být symbol něčeho jiného. Počkejte…“ Vtom zpod stolu vykoukla hlava. Byla to kočka, ale musela být stará tak sto let. možná dvě stě. „Žena je tajemná bytost, žádné mužské oko nedohlédne dna její duše…,“ pokračovala vědma, zatímco stoletá kočka dostrkala hlavou až přede mě talířek, který si říkal o nějaký ten obnos.
Zčistajasna mě napadlo, že lidská povaha je jako kobra, kterou chceš přišpendlit na nástěnku. Kdo je chytrý, přiláká kobru na myš v nejzazším koutku místnosti. Bylo mi jasné, že teď tu myš hltám, až se zalykám, a že to nejde vzít zpátky, že ji musím spolknout, když jsem se do ní dal.
„Nakonec to možná až tak zlé nebude,” řekla vědma, když jsem na talířek vysolil už třetí bankovku.
Neděle 8. října: zkouška být ženou
Chystal jsem se na první schůzku s Olgou. Na internetu hledala někoho, kdo se obléká a vystupuje jako žena, ale umí to udělat jako pořádný chlap. Jinak, že je prý křehké povahy, takže hrubiáni ať se ani nesnaží.
Jako hrubián rozhodně nevypadám, napadlo mě, když jsem si konečně před zrcadlem upravil zmačkanou sukni z nemačkavého materiálu. Růžová rtěnka mi vůbec neslušela, měl jsem si koupit karmínovou – pozdě, taktak stihnu schůzku!
Dali jsme si sraz v restauraci proslulé středomořskými pochoutkami. Vyzbrojeni nápojovými a jídelními menu se naše debata točila nejdřív kolem toho, co máme rádi. Trvalo nejmíň čtvrthodinu, než jsme si objednali nápoje, a další půlhodinu, než si Olga vybrala jídlo, přičemž servírka k nám přišla nejmíň šestkrát a pokaždé si mě pátravě prohlížela.
Zpoza mé skleničky s otiskem růžové rtěnky a v záři bílých stolních svíček vypadala Olga mladě a mile. Pila své víno nesměle jak jeptiška a přece jí v očích plála touha a příslib čehosi jedinečného. O můj vzhled slovem nezavadila, což mě uklidnilo.
Jak čas plynul a před námi se objevily středomořské speciality, Olga se rozpovídala o svém studiu literatury, o knihách, které nedávno četla… Nic mi to neříkalo, takže jsem jen sledoval, kdy se nejvíc rozzáří, abych mohl solidárně přikývnout. Bože, jak může někdo marnit své mládí čtením něčích výmyslů!
„Tu knížku jsem nečetl, ale určitě to udělám,“ řekl jsem, jak nejpřesvědčivěji jsem dokázal. Bohužel vyznění mých slov pokazil mobil. Buď mi volala žena, abych nezapomněl jít zítra k psychiatrovi, anebo to byl Palice s nějakým svým nápadem dalšího pokusu.
„Nebudeš to zvedat?“
„Když jsem s tebou, nepotřebuju nic zvedat, stačí mi, že se sám vznáším,“ pokusil jsem se o vtipnou poznámku.
„Víš,“ promluvila Olga nečekaně důvěrně, „budu teď muset jít. Nevykládej si to špatně. Ne, není to nic proti tobě, právě naopak.“ Když hovořila, chvílemi se mi dívala do očí, chvílemi zírala skrz okno kamsi do dálky, jako by tam do tmy zacházel nějaký duch. „Prostě… nechci být k druhým nefér. Uvidíme se zítra…“
„Jistě, rozumím,“ přikývl jsem.
Za pár minut jsem se ohlížel, jak Olga odchází. Bylo mi líto, že se odměny nedočkám ještě dnes. Ale už jsem nepochyboval, že to přijde příště.
Pondělí 9. října: v psychiatrické ordinaci 2
Plastový stůl paní doktorky mi přišel větší než minule.
„Zkusil jste tedy být ženou… A scházíte se s ženou…,“ konstatovala doktorka. „A jí se to líbilo?“
„Nevypadala, že by ne,“ odpověděl jsem s úsměvem, jaký jsem na své tváři dřív nepocítil.
„No vidíte, když jsou z vás druzí nadšení, nebude to s vámi nejspíš tak zlé!“
„Nejspíš,“ usmál jsem se.
„Víte, jste zvláštní případ, proto si k vám dovolím věci, které na svých pacientech nepraktikuju,“ zvážněla doktorka. Zvedla se, obešla stůl a přistoupila až docela ke mně. Vzhlédl jsem k jejím nosním dírkám. Poklekla a zadívala se mi do očí. Sama je měla krásně modré.
„Nelekněte se,“ řekla a pak mi zajela prsty do vlasů. Kolem ucha směrem nahoru, jak to mám nejraději! Trochu se zvedla a na krok mě obešla. Prso mi opřela o klíční kost. Teplým dechem mi šeptla do ucha: „Cítíte něco?“ Otřela se tváří o mou tvář: „A teď?“
Bylo mi trapné říct, co cítím. Bože, co všechno se skrývalo pod tím bílým pláštěm! Jaký sad hojnosti! Oblá a pevná ramena, okrouhlá ňadra – a konečně bříško, boky a klín jak trojice pokladů na odiv mým očím! V posteli jsme zvyklý spíš brát než dávat, její odtažitá něha ve mně ale vzbudila touhu to krásné tělo potěšit. Na tom plastovém stole by nemusela vypadat špatně, napadlo mě.
Najednou se stáhla, odstoupila a vrátila se ke stolu. „No nic,“ řekla změněným chladným hlasem. „Do zprávy napíšu, že váš stav nelze objektivně monitorovat.“
Úterý 10. Října: až do nebe
Třetí schůzka Olgu proměnila. Už se neupejpala. „Zajdeme dnes ke mně,“ zamlaskala pusou plnou krůtích nudliček a usmála se tam mile, že bych ji na místě adoptoval.
Z restaurace jsme šli rychle, jednak jsme měli už oba velkou chuť blíž se poznat, jednak se Olga zapomněla v restauraci vyčůrat. Procházeli jsme kolem hřbitovní zdi, když jsem si všiml, že můj ženský stín je pryč. Zeď byla dlouhá a s mnoha výklenky. Své zjištění jsem si tak několikrát ověřil.
Blesklo mi hlavou, že mě žena vezme na milost – že když se to srovnalo s mým stínem, srovná se i rozvrácené manželství! Pohlédl jsem na Olgu. Ale co s ní? Hrát dál s touhle potrhlou holkou? Zároveň mi bylo líto opustit tak
dobře rozehranou hru…
Poslední dobou přestávám věřit na náhody. Vcházel jsem s Olgou do výtahu a kdosi ještě přišel. Ten kdosi byla má žena a pak jakýsi muž. Přišli spolu a na první pohled k sobě patřili. Co to bylo za chlapa? Když se výtah konečně rozjel, změřil jsem si ho od hlavy k patě. Vypadal moc dobře. Skoro líp než já!
Ženě se mimoděk zvedl koutek úst, jako by si ho opřela o slámku nějakého sladkého drinku. Dělala, že nic, jen přešlápla z nohy na nohu. Věděli jsme o sobě, občas jsme se na sebe podívali, vždy letmo a úkosem, aby si toho naši partneři nevšimli.
Olga si nervózně leštila cvočky na své kožené bundičce. Došlo mi, že ženy nikdy nepochopím a že budu rád, když pochopím sám sebe. A hlavně mi došlo, že můžeme opouštět i dobře rozehrané hry a nevracet se k dřívějším partiím. Sbohem, Olgo! I tobě sbohem, ženo! Tak teda řekl jsem svoje. A ještě by tu měl někdo říct: sbohem, stíne! Ale to nikdo neřekne a já to za nikoho říkat nebudu. Olga se začala lehounce pohupovat v kolenou, jak se jí chtělo na záchod.
Ani chlápek se necítil ve své kůži. Mačkal v ruce svou brašničku na způsob zaměstnance, který v ní právě vynáší z firmy tajné dokumenty. Stočil pohled na číselník a pak dolů k tlačítku stop. Zářivka vrhala na všechno jasné přímé světlo. Bylo to nekonečné, jak bychom měli vyjet až do nebe.
Adresa
Jakub Klein
Lechowiczova 31
702 00 Ostrava 1
Kontakt
Telefon
+420 731 190 110
E-mail
jklein@email.cz