Jak si želva stěžovala
Jednou se Jindy vracel z procházky lesem a na louce potkal želvu. I když svítilo sluníčko, želva se tvářila smutně.
„Co se ti stalo?“ zeptal se Jindy.
Želva se zadívala do dálky, jako by chtěla dohlédnout na včerejší den. Pak řekla: „
Tloustnu.“
Jindymu se nezdálo, že by byla tlustší než dřív. I když želvu obešel, nenašel na ní jediný faldík.
„A kde tloustneš? Není vidět, že bys někde tloustla.“
„No právě,“ svěsila hlavu želva.
„Co právě?“ divil se Jindy a dál obcházel želvu, jestli mu něco neušlo.
„Je to horší, než si myslíš. Tloustnu, a není to vidět. Tloustnu totiž pod krunýřem.“
„To přece nevadí,“ pokusil se Jindy želvu utěšit. „Já tloustnu a každý to vidí. To by mělo vadit víc. Ale mně to nevadí.“
„Aspoň to máš pod kontrolou. Já tloustnu, i když to nevidím,“ řekla želva sklesle a posmutněla ještě víc. „Vidíš, nemůžeš mi pomoct, protože nevidíš to, co nosím každý den pod krunýřem.“
„A kam vlastně jdeš?“ zeptal se Jindy, protože ho nenapadlo, co jiného by měl říct.
„Jdu hubnout,“ řekla želva hořce. „Půjdu tam k tomu stromu a pak tam k tomu.“
„Je to pěkná cesta. Kolem rostou maliny a borůvky. Stačí se zastavit a pochutnáš si,“ snažil se ji Jindy povzbudit.
„Nesmím se zastavit a nesmím nic jíst, to bych pak nezhubla,“ zamračila se želva. „A už mě nezdržuj, musím jít.“ A šla.
„Počkej,“ předběhl Jindy želvu. „Vím, jak to můžeš dostat pod kontrolu.“
„Nejde to,“ řekla želva.
„Ale jde. Znáš hrošíka? Ten tloustne taky,“ konejšil ji Jindy „A proto si hlídá váhu. Vždycky se postaví na váhu a podívá se, kolik přibral. Zapíše si to do notýsku a je spokojený, že to má pod kontrolou. Zajdeme k němu a on ti ukáže, jak to dělá.“
„Myslíš?“ pochybovala želva.
„Myslím!“
„No když ti to udělá radost,“ řekla nakonec želva.
Cestou musel Jindy želvu ještě mockrát přesvědčovat, aby si to nerozmyslela. Naposledy zaváhala, když stáli přede dveřmi hrošíkova domu. Jindy ale včas zaklepal a želvě už přišlo hloupé cuknout. Hrošík byl naštěstí doma. Když mu pak Jindy vysvětlil, proč ho navštívili, hrošík se rozpovídal.
„Taky jsem míval problém s váhou! Ale co jsem si koupil váhu, mám váhu pod kontrolou.“
Pak hrošík otevřel jednu z mnoha skříní plných haraburdí a vytáhl z ní váhu.
„Tak tady je. Moje nejpřesnější váha,“ dmul se pýchou hrošík.
„Vypadá opravdu přesně,“ přikývl uznale Jindy.
„Já vážím jako sto jablek,“ řekl hrošík a postavil se na váhu. Ta ukázala, že váží jako sto jablek.
„Měl jsi pravdu,“ přisvědčil Jindy. „Teď se zvážím já.“ A váha ukázala, že váží jablek.
„Já budu vážit aspoň jako dvě stě jablek,“ zanaříkala želva. Když se ale postavila na váhu, vážila jenom jako čtyřicet jablek.
„To není možné,“ mumlala želva. „To musíme ještě jednou zvážit.“
„No proč ne. Zvaž se, kolikrát chceš,“ řekl hrošík. „A víš co? Já ti tu váhu půjčím. Zjistíš, jestli přibíráš.“
„Děkuju,“ odpověděla dojatě želva. „Ale brzy ti ji vrátím.“ dodala.
Došlo jí totiž, jak je na ni hrošík hodný. Vždyť on teď nebude mít svou váhu pod kontrolou!
Zároveň ale věděla, že se sama zváží nejdřív příští rok.
Vážila přece jenom jako čtyřicet jablek!
