Jak sbírali houby
Jednou Bryndy navštívil Jindyho a hned si všiml, že s Jindym není něco v pořádku.
„Co je ti, Jindy? Co se ošíváš?“ zeptal se Bryndy.
„Mám na něco chuť, a nevím na co,“ odpověděl Jindy.
„A proč tak kroutíš pusou?“ zeptal se Bryndy.
„Ptze m jzk v pse hld…“ zahuhlal Jindy.
„Tak drž jazyk za zuby,“ poradil mu Bryndy
Jindy tedy zavřel pusu a mluvil úzkou škvírkou mezi rty. „Protože můj jazyk hledá, co by snědl,“ zamračil se Jindy. A pak otevřel pusu. Jazyk se mu v puse mrskal sem a tam, vlevo a vpravo, nahoru a dolů.
„Počkej, nemel sebou pořád,“ řekl Bryndy. „No vidíš, když jsi v klidu, ukazuje pořád na stejnou stranu. A tam bude to, na co máš chuť. Na beton!“
Jindy a Bryndy se podívali tím směrem. Jazyk ukazoval na dveře. Vyšli tedy ven.
„Nejspíš půjdeme do supermarketu,“ zahuhlal Jindy s otevřenou pusou.
„Anebo na trhy,“ zaradoval se Bryndy, když za chvíli šli kolem supermarketu.
„Možná jen do malého obchůdku, co provozuje oslík,“ zahuhlal Jindy, když míjeli i trhy.
„Kam to jdeme?“ divil se Bryndy, když vycházeli z města.
„Do lesa!“ procedil mezi zuby Jindy. A když otevřel pusu, jazyk vystřelil a ukázal přímo k vysokému smrku.
„Asi máš chuť na jehličí,“ usmál se Bryndy.
„Jehličí jezevci nejedí, to bys měl vědět, Bryndy,“ nesouhlasil Jindy.
„No ne!“ zasmál se Bryndy, když došli až pod vysoký smrk. „Že mě to hned nenapadlo! Rostou tu houby!“
Přímo před nimi se v trávě krčily tři malé houby.
Jindy už po nich sahal, že je utrhne. Ale Bryndy ho chytil za ruku.
„Houby rostou rychle,“ řekl. „Když si pro ně přijdeme zítra, budou mnohem větší.“
„Ale budou až zítra, ne dnes,“ nechtěl se dát Jindy.
„Ale nebude jich na jednu smaženici. Bude jich hned na deset smaženic!“ přesvědčoval ho Bryndy.
Jindy měl plnou pusu chuti na houby, ale nakonec se nechal přemluvit.
Bryndy měl ale ještě větší plány. „Ten tvůj jazyk je třeba využít. Pomůže nám najít další houby,“ navrhl Bryndy.
Takže Jindy otevřel pusu. Jazyk se chvíli točil a mrskal a po chvíli ukázal k obzoru, kde se tyčila vysoká jedle.
„Hurá!“ vykřikl Bryndy a už si to k ní pelášil. Jindy se rozběhl za ním svým nejrychlejším jezevčím tempem.
„Nádherné dvě houby. Ještě větší než ty předešlé,“ liboval si Bryndy, když zastavil pod vysokou jedlí.
„Už jsou velké, vezmeme si je. Každý jednu,“ radoval se Jindy.
„Blázníš!“ okřikl ho Bryndy. „Víš, jak budou velké zítra?! Jednou tolik. Nasušíme si je na celý rok!“
Jindy měl tak plnou pusu chuti na houby, že se mu celá kroutila.
„Tak dobře! Ale zítra mi uděláš smaženici se zlatou cibulkou. A bude toho na talíři pěkně na kopec!“ zahuhlal Jindy.
„Pojď, zkusíme štěstí do třetice,“ navrhl Bryndy.
A Jindy zase otevřel pusu. Jazyk se mu zase házel a nakonec zase ukázal jedním směrem. Tentokrát k vysoké borovici. Když k ní došli, oběma málem spadla brada. Pod borovicí rostla houba skoro tak velká jako oni!
„Tak tu hned berem!“ vyjekl Jindy.
„Né!“ křikl Bryndy. „Taková houba je vzácnost! Zítra bude ještě jednou tak velká. Necháme se s ní vyfotit a budeme ve všech zprávách!“
Jindy měl plnou pusu chuti na houby, že se mu celá krabatila. Ale ve zprávách ještě nebyl. A tak s těžkým srdcem přikývl.
„Větší houbu nenajdeme,“ řekl Bryndy. „Zítra se sem vrátíme.“
A pak se vydali domů.
Ale Jindy se doma hodně trápil. Jak měl chuť na všechny ty houby, pusa se mu celá kroutila a krabatila.
„Měli jsme si vzít aspoň jednu. Teď bych si udělal malou smaženici,“ litoval Jindy.
Místo smaženice si udělal bramboráky. Ale ani po nich nebyl spokojený. A tak si řekl, že chuť na houby zaspí. Ale ani spánek neměl klidný. Před očima se mu objevovaly houby. Malé houby a větší houby a ještě větší houby a nakonec ty největší houby. Ty byly ještě větší než Jindy a chodily kolem něho a říkaly: „ochutnej nás, jsme ty nejchutnější houby!“
Ráno Jindyho probudil klepání na dveře.
„Vstávej, Jindy, musíme pro ty houby!“ pobízel jezevce Bryndy.
Šli, co jim nohy stačily. Šli kolem supermarketu a kolem tržnice i kolem oslíkova obchůdku. Vešli do lesa, až konečně došli k vysokému smrku, kde včera našli tři houby.
„Kde jsou?“ zarazil se Bryndy.
„Nejsou tu!“ vytřeštil oči Jindy.
„Nejsou…“ kousal se Bryndymu hlodákama do brady.
„Nejsou!“ málem se rozplakal Jindy a začal se probíral vysokou trávou, jestli se v ní houby náhodou neschovaly. Ale neschovaly.
„Honem, musíme k vysoké jedli,“ křikl Bryndy.
A rozběhli se k vysoké jedli. Zastavili se pod ní celí udýchaní.
„Naše houby! Ani tady nejsou!“ zaúpěl Bryndy.
„Někdo nám je vzal!“ zanaříkal Jindy.
„Honem! Poběžme k vysoké borovici,“ vykřikl Bryndy.
Když k ní doběhli, Jindy nemohl popadnout dech.
„Není tady! Největší houba je fuč! Nebudeme ve zprávách,“ zoufal si Bryndy.
„Nebude ani ta malá smaženice,“ fňukl Jindy, kterému se zase krabatila pusa.
Chvíli tam seděli a oddechovali a smutnili. Pak vstali a vydali se zpátky do městečka.
V jedné ulici se Jindy najednou zarazil. Pusa se mu začala zase kroutit jako včera.
„Hele poslouchej, Jindy, že ty máš zase chuť na houby?“ uhodl Bryndy.
„Nevím,“ zamumlal Jindy a otevřel pusu dokořán. Jazyk mu z pusy vystřelil a ukázal směrem k domečku, kde bydlela koza.
„Už víme, kdo nám je sebral!“ vysykl Bryndy.
„No tak jdeme, ne?“ rozhodl Jindy, a jak otevřel pusu, jazyk mu zase vystřelil.
„No to je nám návštěva!“ zvolala koza. „Ale proč na mě vyplazuješ ten jazyk?“
„Toho si nevšímej,“ odpověděl Bryndy za Jindyho. „A co to tu tak voní?“
„Našla jsem dnes v lese pod vysokým smrkem tři krásné houby!“ řekla koza. „Za chvíli bude houbovka. Dáte si?“
Dali si a náramně jim chutnalo. Oba si ještě přidali. Jindy dokonce dvakrát. Když se s kozou rozloučili, vydali se domů. Už tam skoro byli, když se Jindymu začala opět křivit pusa.
„Ukaž jazyk,“ řekl Bryndy. A jazyk ukázal k domečku, kde bydlel Jindyho soused hrošík.
„Rád vás vidím!“ zvolal hrošík, když jim otevřel.
„Co to tu tak voní?“ ptal se Bryndy.
„Našel jsem dnes v lese pod vysokou jedlí dvě krásné houby!“ řekl hrošík. „Za chvíli bude smaženice. Dáte si?“
Samozřejmě, že si dali. A náramně jim chutnalo. Oba si přidali. Jindy dokonce dvakrát. Chvíli nato se s hrošíkem rozloučili a došli k Jindyho domečku.
„Kde skončila ta největší houba, se už asi nedozvíme,“ povzdychl si Jindy.
„Nedozvíme,“ přisvědčil smutně Bryndy. „Ale i tak jsme se najedli, že nám praskají kalhoty.“
„A to zase jo,“ usmál se Jindy. A jak otevřel pusu, vystřelil mu z ní jazyk. Ukázal na obrovskou krabici ležící u dveří Jindyho domku.
„Na krabici je něco napsáno,“ řekl Bryndy a četl: „MILÝ JINDY. NAŠEL JSEM DNES V LESE POD VYSOKOU BOROVICÍ KRÁSNOU HOUBU. JÁ MÁM NA HOUBY ALERGII, ALE TY JE MÁŠ RÁD. TAK TI JI POSÍLÁM. DOBROU CHUŤ. MROŽ.“
„No to je skvělé!“ radoval se Jindy. „Vyfotím tě s tou houbou a budeš ve zprávách!“