Jak medvídě stonalo
Jednou se Bryndy zastavil za Jindym, aby mu pověděl novinky.
„Víš, milý Jindy, že medvídě je nemocné?“ zeptal se Bryndy. „A že doktor krokodýlek předepsal medvíděti rekonvalescenci?“
„Taky se to ke mně doneslo,“ odpověděl Jindy.
„No, napadlo mě, že dnes zajdu k medvíděti na návštěvu a nějakou tu rekonvalescenci mu přinesu,“ řekl vážně Bryndy.
„No to je dobrý nápad,“ zajásal Jindy. „Tak já půjdu a přinesu medvíděti taky nějakou tu rekonvalescenci.“
„Tak fajn, uvidíme se tam,“ rozloučil se Bryndy.
Jindy stál v průvanu otevřených dveří a pokoušel se přijít na to, jak taková rekonvalescence vypadá. „Když je medvídě nemocné, tak ta rekonvalescence bude nejspíš něco, co ho uzdraví. Ale co?“ Ani za půl hodiny na to nepřišel. Pochodoval sem a tam po kuchyni a vymýšlel, jakou rekonvalescenci medvíděti přinese. Vtom někdo zaklepal na okénko. Byla to koza.
„Půjdeš se mnou?“ mekla. „Jdu za medvídětem. Nesu mu rekonvalescenci.“
„Rekonvalescenci? A ukážeš mi ji?“ vyzvídal Jindy.
„Jasně,“ řekla koza a otevřela baťůžek, ve kterém bylo deset hrstí čerstvé trávy.
Aha,“ pomyslel si Jindy. „Rekonvalescence je tráva!“
„Kozo, běž napřed, já tě doženu,“ zadrmolil.
„Čau!“ přehodila si koza baťůžek ladně přes rameno a odkráčela.
„Už to mám! Na zahradě natrhám trávu!“ zaradoval se Jindy.
Ale než stačil vyjít ven, zaťukal zas někdo na dveře.
„Jdeš se mnou?“ chrochtl čuník. Jdu za medvídětem. Nesu mu rekonvalescenci“.
„Rekonvalescenci?“
„No jasně,“ řekl čuník a otevřel baťůžek plný brambor.
„Divné…“ pomyslel si Jindy. „Rekonvalescence jsou i brambory“.
„Víš co, běž napřed, já tě doženu,“ vymluvil se Jindy.
„Tak zatím!“ rozloučil se čuník.
„Každý nese medvíděti něco jiného,“ dumal Jindy. „Co mu mám teda přinést já? Buřtíky! Po těch se určitě uzdraví!“
A zašel k ledničce, vytáhl z ní šňůru buřtíků, strčil si je do batohu a vyrazil.
Protože se koza cestou popásla na chutném keři, čuník se nezdržel u vyschlé louže a Jindy spěchal, tak se sešli u medvíděte v jednu chvíli. Když zaklepali na dveře, otevřel jim Bryndy.
„Pojďte dál,“ začal Bryndy. „Medvídě leží v posteli. Ale po mé rekonvalescenci je mu líp.“
„I já mu nesu rekonvalescenci,“ mekla koza.
„Já také,“ chrochtl čuník.
„I já,“ zamručel Jindy.
Všichni se nahrnuli k postýlce, ve které leželo medvídě s náručí plnou mrkví.
„To jsem rádo, že mám takovou návštěvu,“ usmálo se medvídě.
„Nesu ti rekonvalescenci!“ mekala koza a chvatně otevírala batoh a sypala medvíděti na peřinu čerstvou trávu.
„To já ti nesu rekonvalescenci!“ zachrochtal čuník nadšeně a sypal z batohu brambory medvíděti do postýlky.
„Ne, já jsem ti přinesl rekonvalescenci,“ vykřikl Jindy a soukal z batohu šňůru buřtíků.
„Všem vám moc děkuju za vaše dárky,“ culilo se medvídě.
„Když budeš ještě potřebovat nějakou rekonvalescenci, ráda ti ji přinesu,“ řekla důležitě koza.
„Ty myslíš jako trávu?“ divil se čuník. „Tohle je rekonvalescence!“ vzal čuník bramboru a strčil ji koze pod nos.
„Nene! To já přinesl rekonvalescenci,“ křičel Jindy a motal medvíděti buřty kolem krku.
„Buřtíky? To vůbec!“ vřeštěl Bryndy. „Já přinesl rekonvalescenci jako první! Mrkve!“
Každý tvrdil, že to byl právě on, kdo přinesl medvíděti rekonvalescenci. Dohadovali se. Hádali se. Překřikovali se.
„Hohó!“ rozrazily se zničehonic dveře. Do místnosti vešel doktor krokodýlek a hleděl, jak se zvířátka hádají. Chvíli jim trvalo, než si krokodýlka vůbec všimla a trochu se ztišila.
„Ale to je mi nějak živá debata!“ ozval se konečně doktor krokodýlek. „O co tady jde?
„O rekonvalescenci, řeklo nevinně rozesmáté medvídě.
„No, vidím, že rekonvalescence zabrala,“ řekl doktor krokodýlek.
„Aby ne! Přinesla jsem tu nejčerstvější trávu!“ mekla koza.
„Ne, to je tím, že jsem přineslo brambory!“ chrochtal čuník.
„Vůbec ne, je to díky mým buřtíkům,“ funěl Jindy.
„Co je to vlastně ta rekonvalescence,“ zeptal se nakonec Bryndy.
Oči všech zvířátek se obrátily na doktora krokodýlka.
„Myslím,“ řekl klidně doktor krokodýlek, „že se medvídě uzdravilo taky díky vám všem, protože jste ho přišli potěšit.“
„Určitě,“ chrochtlo prasátko.
„To ano,“ houkl Jindy
„Ano“ přisvědčil Bryndy,
„To určitě ano,“ mekla koza. „Určitě to bylo tím. A taky díky té mojí rekonvalescenci.“
Medvídě vědělo, že se o svou rekonvalescenci zasloužilo hlavně samo. Poctivě totiž leželo v posteli a drželo se všech rad doktora krokodýlka, až se z nemoci úplně vyléčilo. Ale dárky od zvířátek ho taky potěšily. A jak se zvířátka spolu hádala, ho moc pobavilo. A protože jim nechtělo kazit radost, tak medvídě raději nic neřeklo.