Jak chytali hlemýždě
Bryndy provázel jezevce po své zahrádce, na které rostl hlávkový salát.
„Podívej se, někdo mi je zase okousal,“ mračil se Bryndy a ukazoval na záhonky s hlávkami salátu.
„No opravdu, skoro všechny,“ prohlížel si Jindy okousané listy.
„Nejsou tu ale žádné stopy,“ ukazoval Bryndy na hlínu kolem salátů.
„Když tu nejsou stopy, asi tu nikdo nebyl,“ uvažoval Jindy.
„Když tu nebyl, tak jak mohl okousat ty listy?“ kabonil se Bryndy.
„Přiletěl!“ řekl Jindy.
„Myslíš, že to byl nějaký pták? Ale ten by přece dosedl a byly by tu stopy,“ namítl Bryndy.
„Létající salátožrout!“ vybafl Jindy a hned si představil salátožrouta. Byla to opeřená koule, která za letu pojídala saláty.
„Zase si vymýšlíš!“ hněval se zajíc na jezevce.
„Víš co? Tak si na toho salátožrouta počkáme.“ navrhl Jindy.
„Jasně!“ vycenil pomstychtivě zuby zajíc. „Chytíme zloděje při činu!“
„Schováme se!“ navrhl jezevec. Našli si úkryt za sudy s vodou, ale krčit se za nimi nebylo pohodlné. Za chvíli jezevce se zajícem bolela celá těla.
„Sedneme si radši za keříky rybízu,“ navrhl tentokrát zajíc. . Za chvíli je zase bolela celá těla.
„No a co si lehnout támhle na seno?“ napadlo Jindyho.
„Je to sice kousek dál, ale odtamtud zloděje uvidíme dobře,“ souhlasil Bryndy.
„Jak je to tu pohodlné,“ liboval si Jindy, když se uvelebil v seně. „A pěkně to tu voní,“ pochvaloval si Bryndy.
Bylo jim tam dobře. Až moc dobře…
„Chce se mi trochu spát,“ řekl Jindy.
„Nesmíme usnout,“ upozornil Bryndy.
„Já neusnu,“ slíbil Jindy.
„Já taky ne,“ slíbil Bryndy.
Za chvíli oba spali.
A když se probudili. Byly saláty okousané zase o něco víc.
„To snad ne!“ vykřikl Bryndy, když uviděl tu spoušť.
„Zaspali jsme,“ zašklebil se Jindy.
„Říkal jsi, že neusneš,“ vyčítal zajíc jezevci.
„I ty jsi říkal, že neusneš“ bránil se Jindy.
„Ty jsi říkal, že neusneš jako první,“ křikl Bryndy.
„No právě,“ bránil se Jindy. „Tys to řekl jako druhý.“
„Příště budu mlčet. A na tebe není spolehnutí,“ uzavřel to Bryndy.
„Co to je?“ podivil se Jindy, když si všiml, že má na sobě stopy slizu.
„Nějaký sliz,“ řekl Bryndy.
„Ten sliz je ještě tu a pak zase o kus dál tady,“ všiml si Jindy.
„Půjdem po té stopě,“ řekl Bryndy.
„A najdeme salátožrouta,“ zaradoval se Jindy. A představil si salátožrouta jako obrovskou slizkou kouli, která požírá saláty.
A tak šli po stopě slizu. Šli přes zajícovu zahrádku, pak kousek po chodníčku a pak kousek po louce. Uprostřed ní se zastavili. Ležel tam před nimi veliký balvan, u kterého stopa slizu končila.
„Salátožrout se schoval pod ten balvan,“ usoudil Jindy.
„Tak ten balvan odvalíme,“ navrhl Bryndy.
Ale jak se zapřeli, podklouzly jim na trávě nohy a narazili si čumáky.
„Drží, jako by byl přilepený,“ mnul si čumák Bryndy.
„Rozflákáme ho na kusy!“ zavýskl Jindy.
„A čím?“ pozdvihl obočí Bryndy.
„Máme pěsti!“ rozkročil se Jindy a zamával pěstičkami.
Bum! Bum!
„Áú!“ Foukal si Jindy otlučené pěstičky. „Nevíš o někom, kdo má pořádné pěsti?“
„Už vím!“ zavýskl radostně Bryndy. „Počkej tu!“ Vyběhl a utíkal na druhou stranu městečka. Jezevec zajíce z kopečka pěkně viděl. A pak viděl, jak se zajíc vrací s panem nosorožcem, který nesl veliké kladivo. Konečně oba došli až k jezevci.
Tak ukažte, co to tady máte,“ řekl pan nosorožec.
„Tady pod tím balvanem je salátožrout,“ ukázal důležitě Jindy.
„Jé, ten balvan se pohnul!“ vykřikl Bryndy.
„Salátožrout?“ zasmál se pan nosorožec. „Tohle přece není žádný balvan! Vždyť je to ulita, ve které žije hlemýžď. Ale ulita je to pořádná!
A pak nosorožec zdvihl obrovské kladivo a třikrát na ulitu slabounce zaklepal.
„Nerušit,“ ozvalo se.
„Zloději, vylez! Víme, že tam jsi,“ křikl Bryndy.
„Zloději? Já nejsem zloděj,“ ozvalo se z ulity a pak se z ní začaly vysouvat oči na stopkách.
„Ale jsi!“ potvrdil Jindy. „Tadyhle Bryndymu jsi okousal všecky hlávkové saláty!“
„Jaké saláty?“ divil se obří hlemýžď.
„Ano! Saláty támhle v mé zahrádce,“ řekl Bryndy a ukázal dolů na svou zahrádku.
Hlemýžď vysunul jedno své oko na stopce co nejdál a zadíval se jím jako dalekohledem.
„Myslíte ty veliké listy? Těm se říká saláty?“
„Tak už mi je příště nejez,“ řekl Bryndy.
„Tak jo. Když jsou tvoje, tak je nechám být.“
„No skvěle, zajíci!“ usmál se Jindy. „Už se nemusíš bát, když to slíbil tady
– salátožrout!“
