Jak Bryndy sklidil obří mrkev
Bryndy se procházel mezi záhonky své zahrádky, na které pěstoval mrkev. Najednou se zastavil.
„Co to je za mrkev?“ hleděl Bryndy na rostlinu, která nevypadala jako okolní mrkve. Měla jinou nať i vršek kořene, který čouhá nad zem. Nebyl oranžový, ale spíš dočervena.
„Podařilo se mi vyšlechtit novou odrůdu!“ zavýskal Bryndy.
Každý den pak Bryndy chodil rostlinu kontrolovat.
„Roste jako z vody!“ řekl si v pondělí.
„Má krásné listy,“ pochvaloval si v pátek.
„A je tak obrovská! Vypěstoval jsem největší odrůdu mrkve!“ radoval se po týdnu.
Jaro se přehouplo v léto a Bryndy si řekl, že je nejvyšší čas sklidit úrodu.
Mrkve šly Bryndymu sklidit snadno.
„A teď vytáhnu svou velikou mrkev,“ culil se Bryndy a těšil se, až uvidí, jak je obrovská.
Jenže když chytil listy, nešlo to. Zkoušel to jednou, podruhé, potřetí a pořád nic.
„Drží v zemi jako přibitá,“ stěžoval si Bryndy.
„Počkej, pomůžu ti,“ ozval se známý hlas. Byl to Jindy.
„Asi má velké kořeny,“ mračil se Bryndy a na Jindyho se ani nepodíval.
„Budu počítat do tří,“ řekl Jindy. „Na tři spolu zabereme a vytáhneme ji.“
„Ráz, dva, tři,“ napočítal Jindy. Zabrali, jak nejvíc dokázali, ale co to? Bum! Oba se váleli na zemi. Nevytáhli nic.
„Na tři je málo,“ zamračil se Bryndy. „Budu počítat do čtyř. Na čtyři zabereme a vytáhneme ji.“
„Ráz, dva, tři, čtyři“ řekl Bryndy. Oba zabrali ze všech sil, až zaúpěli. Bum! Znovu spadli na zem.
„Co to tam provádíte, kamarádi!?“ ozvalo se zpoza plotu.
„Ahoj, hrošíku,“ jdeš akorát vhod, řekl Bryndy. „Pomůžeš nám ji vytáhnout, prosím?“
„Samozřejmě,“ usmál se hrošík.
„Už jsme počítali do tří a pak do čtyř. Teď budeme počítat do pěti,“ řekl vážně Jindy.
„Když na tom trváte,“ usmál se hrošík.
Hrošík se postavil jako první. Jindy ho chytil za pas a Bryndy zas chytil za pas Jindyho.
„Ráz, dva,“ počítal Jindy, ale nestačil říct tři…
„Mám ji,“ ukazoval hrošík, co vytáhl.
„Ta je krásná a veliká,“ tetelil se Bryndy. „Udělám ji k obědu, oba vás zvu.“
Bryndy se pak mordoval s porcováním. Když všecko rozkrájel na kousky, jeden kousek ochutnal.
„Mrkev přece chutná sladce. A tohle vůbec nechutná sladce!“ zachmuřil se Bryndy.
Ochutnal druhý kousek a další. Žádný nechutnal, jak Bryndy čekal.
„Ještě tenhle a ten.“ Už měl plné bříško a zatím nepřišel na jediný kousek, který by chutnal jako mrkev.
„Dám ji povařit, vařením se chuť spraví,“ usoudil Bryndy.
Musel najít největší hrnec a ten postavit na největší hořák.
Sotva měl navařeno, už slyšel za oknem přicházet návštěvu.
„To to voní,“ liboval si hrošík.
„Hmmm,“ přidal se Jindy, i když by mu mnohem víc chutnaly klobásky.
Za chvíli měli všichni na talířku porci obří mrkve a začali jíst.
„Co na ni říkáte?“ vyzvídal s obavami Bryndy, protože mrkev ani po uvaření nechutnala jako mrkev.
„Výborná,“ pochválil hrošík.
„Hmmm,“ přidal se Jindy, i když by mu mnohem víc chutnaly klobásky.
Bryndy byl pyšný na svou novou odrůdu. Nechutnala sice jako mrkev, ale co na tom. Hlavně že chutnala jeho přátelům.
„Nazvu ji obří mrkev,“ řekl obřadně Bryndy.
„Co?“ nechápal hrošík.
„Svoji novou odrůdu,“ vysvětloval Bryndy.
„Jakou odrůdu,“ nechápal dál hrošík.
„Mrkve přece,“ málem vykřikl Bryndy.
„Jaké mrkve?“ Nechápal pořád hrošík.
„Téhle mrkve,“ ukázal Bryndy do svého talíře.
„Mrkve?“ užasl hroch, „já myslel, že jíme řepu.“
„Já taky,“ řekl pobaveně Jindy.
„Řepu?“ zatajil dech Bryndy.
Hrošík a Jindy zírali na Bryndyho. A Bryndy zíral na hrošíka a Jindyho.
„Ale chutná dobře, ne? O nic hůř než mrkev…?“ čekal na souhlas Bryndy.
Hošík a Jindy na sebe spiklenecky mrkli.
